Týdeník Břeclavsko Nejnovější zprávy z okolí Břeclavi
Podobné články
Břeclav – Do konce měsíce máte možnost navštívit v břeclavském Dvoře výstavu kreseb a obrazů mladé výtvarnice Peggy Hasilové. Je to její první výstava a její tvorba mne zaujala. A zaujalo mne i netradiční spojení jejích kreseb s básničkami. Povídali jsme si nejen o malování a básničkách, ale i o umění prodat se, o české upjatosti na tituly a o květinářství s kavárnou.
Markéta Hasilová, od čtvrté třídy ZŠ Peggy, jak jí začala říkat učitelka angličtiny. Zvykla si. Rozená Valtičanka, bydlí ve Valticích, pracuje na zámku v kavárně Liechtenstein. Od malička si ráda kreslila, ale nikdy do žádných výtvarných kroužků nechodila, kreslila si doma. Protože ji to bavilo. Až v deváté třídě ji napadlo zkusit to vážně. Dva měsíce se připravovala na přijímačky na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Dostala se tam.
„ Líbilo se mně tam, Hradiště je krásné město a já jsem se tomu začala věnovat víc. Oficiálně jsem žádnou výstavu neměla, až teď. Je to pro mě hodně osobní ukazovat své obrázky lidem, protože je maluji na základě určitých pocitů, je to pro mě svým způsobem filtrace. Když se určitým způsobem cítím, tak si sednu a všecko ze sebe dostanu. Přijde mi to, nevím k čemu bych to přirovnala, třeba když se člověk projde před lidma nahý, takové nahlédnutí do osobního života a dokopávala jsem se k tomu docela dlouho.
Na vaší výstavě je velice zajímavé propojení jednotlivých obrázků s básničkami …
Byl to můj nápad. Básničky jsou mého spolužáka ze základky, jmenuje se Tomáš Polák a nedávno začal psát. Nikde nepublikuje, protože se mu zdá, že ty básničky nejsou dobré. Ukazoval mně je jako kamarádce a mě se moc líbily a tak jsme se domluvili, že bychom to mohli propojit, vlastně jsem ho k tomu dokopala (usmívá se). Nechtěl, ale říkala jsem mu: ticho buď, to bude dobré. Teď je spokojený, protože se básničky líbily. A myslím, že to spojení vyšlo dobře. Ty básničky jsou hodně důležité, bez obrázků by byly chudší, a naopak. Některé jsou ilustrace a některá báseň vznikla na motivy pocitů a nálad z obrazu. Nebylo to tak, že jsem ilustrovala kupu básniček, byla to neustálá spolupráce, bavili jsme se o tom, jak se nám líbí jednotlivé básničky a která ilustrace. Zčásti i ty obrázky jsou jeho, protože je dotvářel básničkama a ty básničky jsou taky zčásti moje, protože jsem je dotvářela obrázky.
A kdyby vám teď někdo nabídl nakreslit ilustrace ke knize?
Asi by mně ta kniha musela být blízká a kdybych tomu mohla něco dát, tak bych to dělala moc ráda. Ale nedokážu si představit, že bych musela nakreslit něco jenom proto, aby to bylo, to by nesplnilo účel a dohromady by to nefungovalo, bylo by to prázdné. To vzájemné porozumění je v tomto ohledu důležité. I na výstavě jsou třeba básničky bez kresby a kresby bez básniček.
Říkáte, že malujete od malička, jste někým ovlivněná?
Samozřejmě, určitě jsem ovlivněná prostředím, ve kterém vyrůstám, lidma mezi kterýma se pohybuji a střední školou, spolužáky. A učiteli, kteří mne vedli, mojí učitelkou z dějin výtvarné kultury, která nás brávala na výstavy do Vídně, do Prahy, do Berlína, která nám tím otvírala věci týkající se výtvarného umění.
A když se vás zeptám na oblíbeného malíře?
Mám moc ráda Alfonse Muchu, to je taková moje srdcovka.
Ale vaše obrázky mi ho moc nepřipomínají…
To neříkám, ale mám ho moc ráda jako umělce . Mám taky ráda Egona Schieleho, Gustava Klimta …
No to už připomínají spíš … Vaše obrazy vznikaly ve spojení s básničkami, s literaturou, a co hudba ?
Já jsem hrozně otevřená všemu, všem žánrům. Vybírám si spíš podle písniček, než podle žánru. Vyrůstala jsem s tátou, který poslouchal Beatles, ve třinácti jsme s kamarádkou poslouchali hard-core, jezdily jsme na metalové koncerty. A taky mám ráda klasickou hudbu, Voskovce, Wericha s Ježkem. Ale vybírám si spíš jednotlivé věci,.než že bych se zaměřovala na jeden směr.
Máte oblíbenou výtvarnou techniku ?
Dvě polohy, kresbu – tuš s akvarelem, nebo tužku s akvarelem. Ráda se vyjadřuju linkama tužky, je to pro mne takové to rychlé vyjádření, v určitém časovém úseku jsem schopna vyjádřit potřebu, co chci.. Ale mám taky ráda, když si sednu k obrazu a celý pokojík mi smrdí terpentýnem (naši to hrozně nesnáší), jsem celá zapatlaná od barev a několik hodin, dní u toho strávím a míchám si barvy a hraju si s barvama. To je zase úplně něco jiného. Ale neřekla bych, že mám jednu techniku radši, i když olejové barvy pro mne mají svůj hluboký význam.
Co bude dál? Školu jste skončila…
Teď jdu na vysokou, podala jsem přihlášku a jsem přijata na FAVU, to je fakulta výtvarných umění VUT v Brně. Jsem přijata na obor malby, ateliér 2, který vede pan Luděk Rathouský a zástupce vedoucího oboru je pan Jiří Franta. Jeho kresby mi připomínaly moje věci a přišly mi blízké. Je to klasické studium bakalář magistr, na rozdíl od pražské AVU, kde po absolvování máte titul akademický malíř. Přemýšlela jsem, že v takovém oboru je potřeba být v centru dění. Nevím jestli se nebudu za rok hlásit do Prahy. Na podzim ale nastupuji do Brna, beru to jako možnost kde bych se chtěla rozvíjet, komunikovat s profesory, zlepšit se, zkusit jiné techniky, třeba bych chtěla hrozně zkusit sochu, těžko si můžu sochat doma v pokojíku. Ale v dnešní době si lidé potrpí na vystudovanost.
???
Češi jsou upjatí na tituly a radši si koupí obraz od akademického malíře, který něco znamená (á, on vystudoval tuto školu!) než od amatéra. Proč by měli platit za něco, co namaloval jen tak někdo.
Myslíte?
Myslím, že to tak často bývá.
Vidíte, to mne nenapadlo. Já si obrazy vybírám podle toho, jak mne ten který osloví….
Pro mě je důležitý umět se prodal. Může být spousta lidí, kteří mají vystudované čtyři vysoké školy, ale nejsou schopni komunikovat a tím pádem říct, já jsem ten člověk, kterého hledáte. Ty čtyři školy jsou jim prostě k ničemu.. Pak tam může být člověk, co má maturitu, ale je schopný, a může dosáhnout mnohem větších věcí. Pro mě titul úplně rozhodující není, ale většině lidí na tom titulu určitě asi záleží, teda byla bych nerada, aby si to někdo vzal osobně, nevím….
Máte pravdu, je důležité umět se prodat, protože v současnosti je inflace nejen titulů, ale i malířů, grafiků, a lidí studujících management umění, galeristů, galerií po revoluci vzniklo také hodně a prosazení se na trhu je těžké …
Umění je v dnešní době širokospektrální, spousta lidí může dělat spoustu věcí, ale není tam vidět to řemeslo. Je přístupné pro víc lidí, vzrůstá počet umělců a člověk potom nedokáže posoudit do jaké míry to je umění nebo není, jestli to má hodnotu nebo nemá. Je těžké se v tom orientovat i pro mě samotnou.
A co plánujete do budoucna?
Bylo by strašně pěkné se tím živit, hrozně by mě to bavilo, ale bála bych se té závislosti, že musím teď udělat tu danou věc, za kterou dostanu třeba slušné peníze, a přemýšlet na jak dlouho mi ty peníze vydrží. Ale dokud nebudu mít děti a jiné hlubší závazky, tak bych klidně chtěla zkusit fungovat tím rádoby bohémským způsobem života, možná. Líbí se mi to, ale určitě bych do takové nejisté situace nechtěla přivést děti.
Moc bych chtěla mít květinářství s kavárnou, dvoupatrový domek, dole by bylo květinářství bez umělých květin a kýčovitých sošek, které nenávidím, a točité schodiště nahoru, kde by byla kavárna s terasou, kde by se mohli dělat výstavy, dávat příležitosti lidem a třeba se dopracovat do fáze, kdy už by tam pracovali jiní lidé a já bych měla tu jistotu a mohla se věnovat tomu co mě baví. Ale jo, to by se mi líbilo (směje se) To máme každý, takové představy, co by se nám líbilo.
No, Valtice jsou na to možná docela dobré místo, ne? Tak ať se vám daří, děkuji.
„Obrázky na téma alkoholismus vznikly po tom co jsem strávila půl roku za barem v břeclavské Piksle a vyslechla jsem si příběhy spousty alkoholiků sedících na baru, je to o životní zkušenosti, která mně bohatě stačila. O tom jsou ty obrazy.“
