Týdeník Břeclavsko Nejnovější zprávy z okolí Břeclavi
Podobné články
Milí čtenáři mého otevřeného okna. Naposledy jsem vás zasvětil do inaugurace – nebo-li přijetí mé osoby do klubu sedmdesátníků, kterou provedl můj první baskytarista Karel Vágner v lednu tohoto roku. Bude se vám zdát, že jsem se asi probudil až teď ze zimního spánku. Kdyby tomu ovšem tak bylo, tak bych dnes – 23. dubna spal jako dudek. Dnes je taková zima a nevlídno, že volky nevolky, musím dát za pravdu starým pranostikám, „duben ještě za kamny budem“. A obávám se, že i máj, alespoň jeho začátek nebude o moc lepší.
Proč jsem se na takovou dobu odmlčel? Jsem konzervativní člověk a mám tedy rád tištěné noviny. Zvláště chlapi mi porozumí, člověk má rád něco v ruce. Sedíte v křesle, před vámi káva a mezi vámi a kávou šustí noviny. Zírání do obrazovky počítače ten pocit nikdy nemohou nahradit. Proto jsem ze smutku přestal psát. Na internetu si mohou mé názory přečíst lidé na: hannig.blog.idnes.cz. Tam píši o věcech, které nás trápí. Vaše oblíbené noviny, to byla má radost, přispívat do něčeho, co přes všechny překážky zachovává tradici. Vím, je to těžké. Tištěné noviny jsou pro vydavatele velice drahá záležitost. Klaním se před všemi, kteří se s problémy nové, internetové doby ještě rvou a pro své čtenáře připravují to krásné šustivé něco.
Takže dosti již vysvětlování. Skončil jsem na oslavě svých sedmdesátin. Tam jsem před kamerami televizí svatosvatě slíbil Lucce Bílé, že se zúčastním jejích padesátin.
Jenže, to jsem nevěděl, že ty její „Fifty, fifty“ budou slaveny až v Bratislavě. Ale sliby se mají plnit. Osedlal jsem tedy v sobotu 9. dubna svého naftu požírajícího oře a vydal se oklikou do Bratislavy. A proč oklikou? Nu ovšem, po absolvování menší zajížďky jsem se octnul zase ve vinných sklípcích Nového Šaldorfu, tentokrát jsem nezakotvil u kamaráda Davida, který měl plno (všimněte si, naši lidé už jakoby měli té ciziny až až, a zotavují se v našich luzích a hájích, či spíše pod nimi, ve sklípcích, bodrých a šikovných Moravanů, jejichž moky chutnají velice svůdně). Ochutnal jsem víno ze starobylých sklepů pod smrčky. Skutečně před sklípkem rostou dva krásné smrky a vinař se také Smrčka jmenuje a s hrdostí nám ve sklepě 22 metrů pod povrchem země představil bohatství svých vín. Znám mnoho vín z Francie, jak už jsem v otevřeném okně psal, a bílá suchá vína z Moravy se jim nejenom vyrovnají, ale mnohdy i předčí. Jsou, jak říkají Moravané, pěkná, nádherná.
Cestou jsem se ovšem kulinářsky potěšil řízkem velikosti záchodového prkna u Matoušků v Kondrci a vzal jsem útokem království klobás kdesi před Znojmem. To jsem v životě neviděl. Obrovský obchod a zleva doprava samá klobása. Naši lidé jsou opravdu šikovní. Klobásy chutnaly nedostižně.
Abych se vůbec k té Lucce dostal. Ze soboty na neděli jsem nad sklípkem přespal a ráno, či spíše dopoledne, (pozor na zbytkový alkohol), jsem se vydal přes Jaroslavice s nádherným, ale zpustlým zámkem a Rakousko do Bratislavy.
Do obrovské sportovní haly „Ondreja Nepelu“ se valily davy a nastal problém, kde zaparkovat. Vjel jsem tedy drze do prostoru pro účinkující, zaparkoval tam na posledním místě, které tam bylo volné a vydal se hledat své místo na sezení. Show to byla tak velkolepá, že do této doby neměla v našich končinách, snad kromě koncertu Madony v Praze, obdobu. Kromě Lucky mě na ní zaujal i slovenský zpěvák Martin Maxo Šrámek, s nádherným syrovým hlasem. Ten ji také zkomponoval všechny písně na jejím novém CD Hana, které si stále pouštím v autě. Poblíž seděl kněz Zbigniew Czendlik, který přijel z Lanškrouna, a který mi na mých narozeninách věnoval skvělou dvanáctiletou whisky. Domluvili jsme se, že Lucce popřejeme až v Praze, protože čekat až ji pustí ze svých spárů novináři, fotografové a televize by bylo nekonečné a před námi byla ještě náročná cesta do Čech.
Takže na její autogramiádě v Praze jsem jí předal dárek a ona mi věnovala své nové album s tím, že tam je také písnička o mě s textem „Tati, mé tenisky ještě nejsou prošlapané“. Představila mě tam lidem slovy: „To je můj hudební tatínek“. Shodou okolností jsem i já napsal svou píseň „Mé písně to jsou vlastně moje děti“ částečně i o ní. Ve třetí sloce zpívám: „Z koncertů jsem vozil do vsi poblíž města Kralupy nad Vltavou švadlenku, co talent měla, slavíci se rojili jí nad hlavou. A když jsem já starý blázen pořídil jí Neposlušné tenisky, hned jsem upad nosem na zem, ze zármutku musel jsem jít na whisky.“
Tak to byla zpráva o mé cestě na koncert k padesátinám Lucky Bílé. A já slibuji, že se probudím ze zimního spánku a doširoka otevřu zase své okno. Přeji vám krásné jaro
