Týdeník Břeclavsko Nejnovější zprávy z okolí Břeclavi
Podobné články
Člověk musí žít zdravě. O tom není pochyb. Vydal jsem se tedy do míst, která učarovala francouzskému geologovi Joachimu Barrandeovi, neboť tam objevil zkameněliny vzácných trilobitů. Auto jsem odstavil v obci Skryje, ležící v lůně křivoklátských lesů, abych podnikl pěší túru do údolí Zbirožského potoka.
Po cestě k cíli je ale člověku hej. Do údolí se jde obvykle lehce, že. Ještě, že jsem překonal lenost a vypravil se objevovat krásy naší země, říkám si. Jezírko, do něhož se voda valí průrvou mezi skalami, působí osvěžujícím dojmem na nervy městského člověka zírajícího denně několik hodin na obrazovku počítače. Nádherná scenérie jako z obrazů Josefa Matěje
Navrátila, mistra české romantické krajinomalby devatenáctého století.
I dál se jde lehce cestou podél potoka v hloubi lesa. Přede mnou však leží ta odvrácená část výletu, stoupání. Člověk by neřekl, jak náročné je překonávat výškové rozdíly naší krajiny. Supící turista konečně dosáhne náhorní planiny, odkud je úchvatný pohled. Ovšem onen pohled také říká, že mezi pěším turistou a jeho zaparkovaným autem je opět sestup do údolí
potoka, což by nebylo tak tragické, ale vzápětí následné zdolávání cesty vedoucí prudce do kopce.
Když už člověk splatil daň svému zdraví, tak má jediné přání. Dát si něco k jídlu a hlavně pivo. Kilogramy, kterých se cestou za zdravím těžce zbavoval, zase lehce v mžiku nabyde. Pro puristy a strážce veřejného pořádku dodávám, že auto řídí přítelkyně, která samozřejmě pije točené limonády.
A tím se dostávám k tomu, proč jsem fejeton nazval „Pitralon“. Ti z vás, kteří už něco pamatujete, si určitě vzpomenete na devadesátá léta, kdy člověk v hospodách dostal z nealkoholických nápojů pouze kokakoly, a další, v té době na náš trh vtrhnuvší nápoje. Červené či žluté limonády, které jsme konzumovali v době před převratem byly něco jako přežitek minulosti. Pouze vysočinská Zonka hrdinně odolávala západním vetřelcům. A nyní ovládají venkovské hospody kofola a točené červené limonády. I já, popíjející pivo jsem se závistivě díval na sytě červenou lákavou barvu čepované malinovky. A přiznám se, trochu jsem přítelkyni ze sklenice upil. Prostě retro ovládá nejenom náš trh, ale i naši mysl.
Jak asi už tušíte, tak mám rád jídlo. A protože jsem kdysi v kulinářské hlídce četl o jedné zapadlé vesnici, kde ve venkovské hospodě skvěle vaří, tak jsem se do té vesnice vydal, neboť ležela s malou zajížďkou cestou do Prahy. Oslovil mne tam jeden člověk: „Nejste Petr Hannig?“ Přitakal jsem. „Dělal jsem vaší kapele Maximum řidiče“. Protože už to bylo více jak pětatřicet let, tak jsem si jeho tvář nepamatoval. Ovšem, vzhledem k tomu, že jsem měl někoho, kdo řídí, tak jsme se pomocí
několika panáků propracovali ke stále živým vzpomínkám.
Dávný kamarád vypadal na šedesát. Prozradil, že je mu ale sedmdesát pět let. Tvář absolutně bez vrásek, kdyby neměl bradku, tak by se dalo říct, že měl tvářičku jako panenka. Na otázku, jak je to možné odvětil: Nikdy jsem se po holením ničím jiným neošetřoval než pitralonem.
Pro mladší, pitralon byl téměř jediným prostředkem po holení, který nám mužům byl dán před převratem k dispozici. Nic jiného prostě skoro nebylo. Ptal jsem se, kde to v současné době shání. Tu se přitočila jeho o dost mladší manželka s odpovědí: „Je to čím dál těžší, ale dá se. Sháním to Pepovi, kde se dá“
Ještě že máme naše milující bytosti, které mají pochopení pro naší urputnou touhu zastavit čas třeba i produkty, které lemovaly náš život před desetiletími.
