Týdeník Břeclavsko Nejnovější zprávy z okolí Břeclavi
Podobné články
Petr Hannig – Právě jsem se vrátil z dovolené pln zážitků, takže místo abych pokračoval v „Dědečkovské epopeji“, ke které se snad vrátím dalšími díly někdy později, tak nelze jinak, než abych popsal letošní setkání s mým dlouholetým muzikantským kamarádem ze staré dobré Anglie.
Seznámili jsme se v roce 1997 na jihu Francie v mém oblíbeném přímořském letovisku v kraji Languedoc, kde s oblibou tráví letní dny svobodomyslní umělci z celého světa. Před pár lety tam byl například Andrea Bocelli. Není to ovšem žádná mondénní destinace typu Cannes či Antibes. Je to zcela civilní a společensky nevázané místo, kam se každý rád vrací.
Jak jsem už možná někde ve svých článcích napsal, jsem vdovec a v tom roce jsem se seznámil s krásnou hnědovláskou, jejíž podobu najdete na titulní straně mého alba „Přívětivý pán“. Sedí v kavárně onoho oblíbeného pobřežního města, kde pobýval za druhé světové války i spisovatel Jiří Mucha, syn slavného secesního malíře Alfonse Muchy. Můj muzikantský kamarád tam byl právě se svou taktéž novou přítelkyní americkou herečkou Julií, zářivou přírodní blondýnkou.
A snad tomu mělo tak být, Davidovi (tak se jmenuje můj muzikantský kamarád z Anglie) se náramně líbila má přítelkyně a Julii náš věkový rozdíl, který byl totožný s jejich věkovým rozdílem. No prostě, seznámili jsme se na jednom z večírků, které tam probíhají každodenně. Slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že se snad známe už z Londýna, kde jsme oba dva chodili do muzikantského Marquee klubu, který se nacházel v čísle 90 na Wardour Street v Soho, kde jsem v letech 1968 až 1969 působil ve studiu Nineteen v Gerard Street.
Povídal mi, že skládal pro Alexise Kornera (tehdy se jmenoval David Ward), a že hrál s různými kapelami, z nichž potom vzešli slavní muzikanti. Já jsem se měl také čím pochlubit, protože jsem pracoval pro nejslavnější britskou zpěvačku Dusty Springfeeld a jejího bratra Toma Springfielda (Seekers). Jak už jsem někde psal, byl jsem tehdy mezi mladými umělci jeden z mála, který uměl psát jak pro symfonický orchestr, tak pro rockovou kapelu. Proto jsem se dostal k takovým veličinám.
Ale proč se jmenuje tento díl mého Otevřeného okna parafrází titulu románu Bohumila Hrabala „Jak jsem obsluhoval anglického krále“?
David nás pozval do svého tehdejšího francouzského bydliště v Provence. Nádherné vily blízko Avignonu, kde bylo jeho hudební studio. Říkal jsem si, že takové sídlo si přece nemůže dovolit skladatel, jehož hvězdná kariéra nebyla až tak vysoká, a který svou produktivní dobu už má za sebou? Tak jsem se dověděl, že je šlechtic ze starého anglického rodu, ovšem tím, že se dal na hudební dráhu rockového muzikanta se jaksi zpronevěřil své rodové tradici, a proto je svým způsobem ve Francii stranou od návštěv u královny v Buckinghamském paláci.
V jeho sídle v Provence jsme byli se svou přítelkyní několikrát, ovšem mělo to jeden háček. David Ednam, tak znělo jeho jméno tehdy, je přísný vegetarián a v té době byl i přísným abstinentem. Já jsem ovšem velký ctitel francouzských vín a hedonistický poživatel francouzské gastronomie. Ta vegetariánství neuznává. Tak jsem se moc do jeho sídla nehrnul. I když musím uznat, že vařil vegetariánská jídla skvěle a servíroval nám je velice vybraným způsobem. Ještě musím na závěr tohoto dílu vysvětlit změny jmen, která jsou dána tradicí britské šlechty. Od roku 1969 do roku 2013 bylo jeho jméno oficiálně David, 15. baron Ward. Do roku 1969 byl pouze David Ward. Takže ve Francii mne ještě neobsluhoval anglický lord, ale pouze vikomt. O tom, jak se přestěhoval do Španělska a jak natáčel v hudebních studiích v Praze album o Galieo Galileovi v příštím díle.
