Evropa si 11. a 12. září připomíná 333. výročí velkého vítězství

V roce 1683 porazila vojska Svaté ligy Osmanskou říši u Vídně a zabránila tak expanzi muslimů dál do Evropy.

Ve druhé polovině 17. století se Evropa dostala do vážných problémů. Osmanští Turci využili toho, že byly evropské státy vyčerpané dlouhou a náročnou 30letou válkou. Obsadili celý Balkánský poloostrov, více než polovinu Uher a v plánu měli zničit Rakousko.

To by pro Evropu znamenalo doslova katastrofu. Osmanům, kteří vyznávali islám, by se tak dostal do rukou poslední obraný val ve střední Evropě. Po pádu Vídně by následovalo obsazení jak celého Rakouska, tak i Českého království. Cesta do západní Evropy by byla volná.

Expanzní politika Osmanské říše dosáhla vrcholu. Roku 1673 byli Turci poraženi v bitvě u Chotyně hejtmanem Janem III. Sobieskim. Dne 31. března 1683 byla podepsána smlouva o vzájemné pomoci v boji proti Turkům mezi Leopoldem I. a polským králem Janem III. Sobieskim.

Evropa si naštěstí uvědomila obří riziko a spojila své síly k boji s touto hrozbou. Utvořila Svatou ligu. V ní se spojila vojska habsburské monarchie, několika států Svaté říše římské a Polsko-litevské unie. Dali dohromady armádu, která sice čítala jen 70 tisíc vojáků, ale 11. a 12. září 1683 u Vídně na hlavu porazila osmanské bojovníky. Evropa byla zachráněna.

  1. května 1683 dosáhlo turecké vojsko o síle 250 000 mužů a 300 dělBělehradu. Sultán Mehmed IV. předal velení Kara Mustafovi. Císařské armádě velelKarel V. Lotrinský, který shromáždil vojsko o 28 000 pěších, 14 000 jezdcích a 92 děl. 8. června zaútočil Karel V. Lotrinský na pevnost Nové Zámky a dobyl předměstí. Kara Mustafa dorazil s vojskem 17. července k Moháči. Karel Lotrinský odtáhl ke Komárnu a pak k Rábu. 13. července posílil na poslední chvíli obranu města 6 000 pěšáky. 14. července obklopilo Vídeň 200 000 Turků, Tatarů, sedmihradských Huruců a dalších pomocných jednote Kary Mustafy Paši . Všechny obléhající jednotky urazily od března 1600 km. Hlavní město habsburské monarchie chtěli vyhladovět a pak buď jeho obyvatele přivést k islámské víře, nebo je bez milosti pobít.

Po prvním obléhání Vídně se začalo s opravami hradeb a vybudovaly se nové bastiony, které byly propojeny zesílenými hradbami nad městským příkopem. V příkopě, který nebyl zaplněn vodou, bylo postaveno 11 ravelinů a předsunuté pevnůstky mezi bastiony v příkopu. Příkop byl rozšířen na 20 m a měl hloubku 7 – 8 metrů. S obranou předměstí (glacis) se nepočítalo. Nezastavěné předpolí dosahovalo výjimečně šířky 500 m.[1]

Velitelem obleženého města stal Ernst Rüdiger von Starhemberg. Pod jeho velením stálo 312 děl, 10 603 mužů, domobrana postavila 4 900 mužů plus jízdu kyrysnického pluku barona Dubignyho (8.dragounský) – celkem 16 000 obránců.[2] 15. července začalo turecké dělostřelectvo ostřelovat hradby. 17. července byli Turci 40 kroků od hlavní hradby. Započata byla minová válka proti hradbám. Hlavní útok byl veden proti Löbelbastei. 25. července byl vyhozen do vzduchu podkop na konci hlavní hradby a do města proudili janičáři. Jejich útok byl zastaven a odražen do obléhacího příkopu. 3. srpna byl dobyt první ravelin v hlavním směru útoku a druhý den 4000 janičářů útočilo na centrum města. Tento útok byl také odražen za použití posledních záloh obránců. Dle knihy Františka Janovského „Marek z Aviana patron a štít Evropy“ jsou poslední dny bojů popsány  takto :

„Odpoledne 9. září došlo křesťanské vojsko úpatí pohoří, rozděleno jsouc ve tři šiky, v nichž pak mělo s temena Lysé Hory vrhnouti se na nepřítele. První šik byl hodinu cesty dlouhý, druhý byl kratší, třetí nejkratší. Ráno 10. září nastal pochod na výšiny Vídeňského Lesa. Že jim nepřítel nedělal překážek, brala se knížata společně na levém křídle, kdež jim vévoda Karel Lotrinský s jedné hory ukazoval v záři sluneční se stkvějící Klosterneuburk. Když slunce zapadalo, vrátili se každý ke svému oddělení. Jan Sobieski a syn jeho princ Jakub nemohli však už ke svým doraziti; s oběma princi hannoveránskými nocovali pod dubem, nedaleko pěších vojů bavorských. S hradeb vídeňských duněly i v noci rány dělové, jež se zdály princi Jakubovi smutným nářkem statečné posádky vídeňské, přicházejících prositi za brzkou pomoc.

 10.září v noci spatřil Karel Lotrinský, že Turci zaujali na Lysé Hoře dvě předůležitá místa, kapli sv. Leopolda a spálený klášter kamaldulenský, odkudž mohli veliké překážky dělati spojenému vojsku, až by tam stoupala. Tamější posádka turecká byla však nepatrná a neměla děl. I poručil vévoda oněch dvou míst napřed dobyti. A dobyli jich.

 Ráno 11. září postupovala dále všecka tři oddělení vojska křesťanského. Strhl se děsný vichr a hrozná bouře, že se měli jezdci na koních co držeti. Než nestalo se žádné neštěstí, a brzy odpoledne stálo vojsko naše na temeni Hory Lysé, odkud vidělo ubohé město Vídeň a nesmírné ležení turecké.

 Velkovezír Kara Mustafa myslil si, že lehounko porazí tyto voje křesťanské, až budou s Lysé Hory sestupovati, a pak že se mu Vídeň bez boje vzdá na milost i nemilost; téhož odpoledne 11. září poslal na úpatí pohoří 12 000 jízdy a janičárů, aby tam hájili východů. Jako král Jan Sobieski, tak psal s Lysé Hory i P. Marco d‘Aviano; psal císaři, odpovídaje mu zároveň na list 8. září z Lince poslaný, jejž teprve zde byl obdržel:

„S hory u Vídně, 11. září 1683. Pochválen buď Bůh i Maria! Nedomáhal jsem se nikterak, aby Vaše Císařské Veličenstvo propůjčilo králi polskému titulu „majestas“, ježto se toho neujímali ani Vaši splnomocněnci, a bál jsem se, abych snad mluvě o té věci nevzbudil zde nevole, kdyžtě máme nyní vesměs vzorný pořádek a shodu jednomyslnou. Kdyby bylo Vaše Veličenstvo sem za vojskem přišlo, neupravivši napřed této záležitosti, byla by z toho povstala snad nějaká neshoda. Nyní však může Vaše C. V. býti bezpečno, že jsou – Bohu chvála – všecka knížata a vojevůdcové svorni a jedné mysli. Nejjasnější vévoda Lotrinský nespí, nejí, stále pracuje, všude dohlíží, vede si jako nejlepší generál. 

 Vojsko – Bohu díky – šťastně tři dni postupovalo; vidíme v tom řízení Boží, že nám po takovémto počinku bude dopřáno šťastného konce. Jsme nyní nanejvýš hodinu od Vídně. Naše děla oznámila už městu náš příchod. Vídeň hájí se statečně, a už nám odpověděli, že vědí, že jsme přišli. List Vašeho C. Veličenstva dostal jsem teprve dnes, a odpovídám hned zde na temeni hory, odkudž zároveň žehnám postupujícím vojům. Náš milý Pán Bůh řídí vždy vše nejlépe, zajisté i tentokráte. Daroval-li nám princeznu, doufáme, že daruje i prince. Jemu budiž dík ze všeho! Máme znamenité vojsko, jak pěchotu, tak jízdu; čítám všech na 70 000. Rači Vaše C. V. rozhodnouti a mne poslati, kde mohu pomoci; zároveň však račte jak obyčejně v Boha důvěřovati. Dá-li Bůh, počne zítra útok na nepřítele. Pustili bychom se do něho už dnes, avšak jest nám počkati na dělostřelce; mají obtížnou cestu přes hory. Vašemu C. Veličenstvu i Veličenstvu císařovnině projevuji svou úctu a přeji upřímně všeho dobra.“

 Při obraně Vídně a záchraně Habsburské monarchie se výrazně vyznamenal i jeden šlechtic, který pocházel z Čech. Byl to Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic. Jeho dědu Kašpara Kaplíře ze Sulevic přitom Habsburk Ferdinand II. nechal popravit roku 1621 za účast na stavovském odboji.

Ing. J. Raclavský – Vlastivědná společnost regionu Břeclavsko z.s.

O nás redakce

redakce

Mohlo by se vám líbít

Den Policie České republiky

BŘECLAVSKO: Tentokrát zamíříme do obce Hustopeče. Hustopeče – Ve čtvrtek 12. září 2019 proběhne v areálu Agrotec v Hustopečích od …