Týdeník Břeclavsko Nejnovější zprávy z okolí Břeclavi
Podobné články
BŘECLAV – Na nedávném setkání bývalých břeclavských veslařů nechyběl ani Oldřich Kruták, který společně reprezentoval Československo na dvou mistrovstvích Evropy a na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972.
Kdy jste začal s veslováním?
Asi ve dvanácti letech. Předtím jsem hrál fotbal za Lokaču. Jako starobřeclavští kluci jsme denodenně byli u Dyje, kdy byly u břehu vždycky uvázané „pltě“ – loďky a my jsme na nich jezdili. A tam jsme samozřejmě taky viděli jezdit břeclavské veslaře. Ani vlastně nevím, jak jsem se na veslák dostal, ale mám dojem, že tehdy dělali nábor. Bylo nás tam přes třicet kluků, pak se udělala taková selekce, že nás bylo osm, další rok už jenom čtyři a pak jsme zůstali se Zdeňkem Kubou sami. Jako dorostenci jsme ve společenství s Hodonínem vyhráli osmu mistrovství republiky. V juniorech pak taky. Táhli jsme to spolu do roku 1966, kdy jsme šel na vojnu do Dukly Praha. Zdeněk Kuba byl mladší.
Pak jste se ale za rok na vojně potkali?
Potkali, ale nešli jsme do stejné lodi.
Veslaře asi nemohlo potkat nic lepšího než Dukla Praha?
To byl sen všech kluků. Zázemí v Dukle bylo s ostatními oddíly nesrovnatelné, především lodní park. Když si vzpomenu, jak jsme se pak v pozdějších letech chystali na olympiádu do Mnichova, v břeclavských podmínkách… Když jsme trénovali potmě, tak se na roh plata dávala svíčka a jezdilo se podle toho. Později, protože těch večerních tréninků už bylo hodně, se tam dala nad vodu lampa.
Kdo vás v Břeclavi trénoval?
My jsme začínali za pana Smolíka, měli jsme jeho školu. Byl hrozný pedant. Ten nás naučil veslovat. Jeli jsme třeba desetkrát jen ke špici, pořád před jeho očima, opravoval nás, pořád nás upozorňoval, co děláme špatně a dával nás stylově dohromady. Když jsme pak přišli do Dukly, tak ti ostatní kluci proti nám moc veslovat neuměli. Byli to sice rafani, kteří to zarvali, ale občas čtyřku dokázali i obrátit. Z té jízdy musí vyzařovat pohoda a elegance.
Nechtěl jste v Dukle zůstat nastálo?
V Dukle nebylo místo a já jsem tíhl k domovu, navíc byl rok 1968, kdy to bylo takové pohnuté a věřili jsme, že to třeba bude lepší. Chtěli po mně, abych po vojně zůstal v Blesku Praha, ale já jsem nechtěl.
Profesionální sportovci tehdy u nás oficiálně neexistovali, kde jste pracoval?
V Gumotexu jsem dělal elektrikáře na údržbě.
Jak se to dalo spojit s náročným tréninkem?
Měli jsme refundačku, jako reprezentanti jsme dostávali volno. Ale třeba Zdenál Kuba dělal v Transportě a ta mu ty refundačky neproplatila. Museli jsem trénovat dvoufázově, bez toho se nedalo konkurovat špičce.
Jaká byla vaše reprezentační kariéra?
Abych pravdu řekl, tak jsem byl spíš věčný náhradník. Já jsem se rozešel ve zlém s předsedou trenérské rady Mžourkem. Jednou jel za námi na člunu, aby se podíval jak vesluju, ten člun nám hodil vlnu a já jsme na něj vybafl: „Co děláš ty č…..!“ a od té doby už jsem měl dveře zavřené. Nebyl jsem pak už ani v širší nominaci pro olympiádu v Mexiku 1968. V roce 1969 jsem dostal pozvání na mistrovství Evropy do Klagenfurtu, ale musel jsem se omluvit kvůli svatbě. V roce 1970 jsem se do posádky na mistrovství Evropy nedostal, Mžourek tam protlačil jednoho slávistu. V roce 1971 jsme jeli i se Zdeňkem Kubou na mistrovství Evropy do Kodaně a byli jsme na osmě sedmí.
Olympiáda v Mnichově byla největším zážitkem?
Určitě. Olympiáda byl vrchol kariéry. Pak jsme to chvilku zkoušeli, ale už to v těchto podmínkách nešlo.
Na olympiádě jste byli desátí. Mohlo to být lepší?
To každopádně. Na předolympijské regatě jsme byli na bedně, dojeli jsme třetí. To bylo zhruba měsíc před olympiádou, byla tam už kompletní konkurence, ale nám ta osma šlapala jak hrom. Jenže na závěrečném soustředění, kdy jsme potřebovali jen trénovat a psychicky se srovnávat, tak za námi pořád chodili nějací blbečci, kteří nás pořád dokola poučovali, jak se máme zachovat, když s námi bude v Mnichově mluvit agent Svobodné Evropy. Místo abychom si odpočinuli po náročném tréninku, tak nás otravovali tito darmožrouti. Pozorovali nás i pak na olympiádě.
Vy jste potom skončili kariéru takovým zvláštním způsobem…
To je pravda. To byla taky pěkná story. Vrátili jsme se s olympiády a teprve pak se jelo mistrovství republiky. Tehdy jsme se přihlásili s Kubou na čtyřku, čtyřku bez kormidelníka a dvojku. Byli jsme v takovém laufu, že to bylo úplně fantastické. Forma nám bohužel došla až po olympiádě. Jeli jsme čtyřku s kormidelníkem a v pohodě jsme postoupili. Požádali jsem aby nám odložili start na dvojce, abychom to stihli. Mávali jsme na ně, že už jedeme a když jsme byli asi 150 metrů od startu, tak ten Mžourek, který mě neměl rád, to odstartoval. Takže na dvojky jsme se nedostali. Na čtyřku s kormidelníkem nám dal trenér omylem číslo ze čtyřky bez kormidelníka. Projeli jsme cílem, stačilo číslo vzít, zahodit do vody a byl by klid. Jenže jsme to neudělali a diskvalifikovali nás. Čtyřku bez už jsme ani nejeli, jak jsme byli naštvaní z toho, jak se k nám zachovali. A tím jsme vlastně skončili. Pak jsme ještě zkoušeli jet na jedné regatě v Otrokovicích, ale už jsme toho měli dost. Ani ne tak samotného veslování, ale všeho, co se kolem toho dělo. Nemluvě o tom, co jsme si zkusili tady s Břeclavskými. Třeba učitel Fučík – to bylo dílo! Já jsem u něj měl jako kluk čtyřku z tělocviku. On absolutně nesnášel veslaře. Byli jsme takoví trošku drsnější, a to se mu nelíbilo.
