Týdeník Břeclavsko Nejnovější zprávy z okolí Břeclavi
Podobné články
MIKULOV – Malíř, muzikant a folklorista Jiří Holásek, povoláním lékař, otevřel v sobotu 18. října v mikulovské Eat Art Gallery svou výstavu s názvem Jak voní víno.
Výstavu zahájila kurátorka výstavy a majitelka galerie Jitka Plesz a o dobrou náladu se svými hudebními vstupy postarala rodinná kapela Gabrhelů Gajdoši z Kopanic. Výstava potrvá do 21. listopadu a stojí za to ji vidět. My jsme při této příležitosti položili autorovi pár otázek.
Jak jste se dostal k malování a kdy to bylo?
Já jsem chodil do školy za války. V té době jsme bydleli v Ivanovicích u Brna. Tehdy se známkovalo šesti stupni a já jsem přinesl ve druhé třídě trojku z kreslení. Tatínek se velmi rozzlobil a řekl: „Tak trojku z kreslení mi domů nosit nebudeš!“ Sedl na kolo, zajel do Brna do vydavatelství pro učitele, nakoupil příručky kreslení a musel jsem denně kromě hraní na housle i malovat. Většinou to bývá tak, že do čeho člověka nutí, to se mu zprotiví, ale u mě to bylo naopak. Postupně jsem k malování i muzice získával vztah, později jsem potkal pár dobrých učitelů na škole i na gymnáziu a v obou oborech jsem se postupně zdokonaloval.
Víme, že jste pak vystudoval lékařskou fakultu, ale jak to bylo dál s kreslením?
Přeskočím nyní pár let. V šedesátých letech jsem se ocitnul na lékařské stáži ve Švédsku. Švédi v té době neměli dost akvarelistů, a tak jsem se tam stal, jak se říká, mezi slepými jednookým králem. Byl tam tehdy celkem zájem mít obrázek, originál od malujícího lékaře. Ve Švédsku není zvykem mít záclony a každý si ten obrázek pověsil na protější stěnu, aby na něj šlo světlo a byl vidět. Večer si ho pak nasvítili různým osvětlením. No a co se nestalo, obrázky po čase vybledly, převládala na nich modrá a zelená. Tak jsem začal uvažovat, jak kreslit, nebo čím kreslit, aby to vydrželo.
A přišel jste na to? Jak sleduji obrazy v galerii, tak asi ano…
Vzpomněl jsem si, jak jsem byl s ostravskými potápěči v Itálii a navštívili jsme Pompeje pod sopkou Vesuv. Když jsme si prohlíželi ta místa zalitá lávou, všiml jsem si fresek na výzdobě starobylých staveb, které byly čerstvé, zářivé, jako ty na poštorenském kostele. Zeptal jsem se naší průvodkyně, jak je možné, že ty malby vydržely až do dneška, čím je to malované. Odpověděla: „Vejci!“ A byl jsem doma. Vždyť naše malérečky malují žůdra a ornamenty na nich také vaječnou temperou a vydrží jim jakou dobu. A začal jsem se věnovat této technice.
Takže vše je vyřešeno, obrazy již neblednou?
No, není to vůbec jednoduché, je to přímo věda. Na příklad jsem zjistil, že kresby malované vaječnou temperou mi naopak po čase tmavnou, černají. A náhodou jsem přišel na to proč. Jednou jsem zapomněl koupit vejce, která normálně kupuji v obchodě a poprosil jsem souseda, který má na dvoře hejno slepic i s kohoutem, jestli by mi nějaké neprodal. A záhada byla vyřešena. Kupovaná vejce nejsou ta pravá. Vaječná tempera z vajec od domácích slepic, které navíc mají kohouta netmavnou. Jak už to uvedla kurátorka výstavy paní Plesz, tato metoda je velmi náročná a pracná. Maluji z barev, které si míchám sám a nanáším je na připravené plátno v několika vrstvách. Studuji různé staré materiály a pořád experimentuji. Mám své žáky, kteří snad tuto štafetu po mně převezmou.
