Viktoriiny vodopády

„AFRIKA BYLA VŽDY MÝM SNEM,“ ŘÍKÁ KLÁRA ŠRÁMKOVÁ, KTERÁ STRÁVILA TŘI MĚSÍCE V ZAMBII.

Mikulov – Čtyřiadvacetiletá Klára Šrámková z Mikulova si splnila svůj životní sen. Tři měsíce žila a pomáhala dětem v Africe. V hlavním městě Zambie, v Lusace pracovala v českém centru Njovu.

Jak Vás to mladou blondýnku z Moravy napadlo vypravit se do Afriky?
„Studuji pátým rokem sociální práci na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. A Zambii jsem si vybrala jako svou zahraniční stáž. Už dříve jsem byla na pracovní stáži v Německu, ale Afrika byla můj životní sen od malička. A tím, že byla ta možnost, tak jsem sebrala odvahu a využila toho.“

Kam jste na svou pracovní stáž jela?
„Do Lusaky, hlavního města Zambie. Zde má malá česká nezisková organizace Njovu, v místním jazyce slon, vzdělávací centrum pro děti. Je to jedna z nejchudších čtvrtí ve městě a centrum slouží pro děti ulice, ohrožené a zanedbané děti. Zde se jim dostává základního bezplatného vzdělání, které by si jinak jejich rodiče nemohli dovolit, a také zde mohou smysluplně trávit svůj volný čas.“

Jak dlouho jste na stáži byla?
„Tři měsíce, od poloviny května do půli srpna. A když jsem odjížděla z Afriky, tak jsem si říkala, že je to málo. První měsíc a půl se člověk tak nějak rozkoukává, ujišťuje, co můžete a co nemůžete, a pak rychle a naráz zítra jedete domů. A já zjistila, kolik věcí jsem ještě nestihla. Pro mne byly tři měsíce málo.“

A co jste vlastně dělala, jak konkrétně jste pomáhala?
„V centru byla neformální škola, kde jsme děti učili základní trivium – angličtinu a sociální a hygienické návyky. Měla jsem jako asistentka učitele na starosti malou třídu asi dvaceti dětí. Práce s nimi mne moc bavila a hlavně při volnočasových aktivitách. Já měla na starosti výtvarnou výchovu a moje kolegyně sportovní hry. Když jsme malovali barvičkami, tak ony malovaly i po sobě, měly obrovskou radost. Africké děti spoustu technik znají, ale nemají k nim přístup. I proto jsem s sebou vezla spousty pastelek a omalovánek. Měli jsme taky kroužek čtení a potom projekt Mladé matky. Tam jsme s ženami vyráběly různé šperky a plyšové hračky a pak jsme uspořádaly prodej na místním trhu. Na ten jsme náležitě hrdí, protože to bylo poprvé. Hračky jsme dovezli také do České republiky.“

Jak se v Zambii mluví?
„Je to bývalá britská kolonie a angličtina je doposud jediný oficiální jazyk. Jinak tam mají asi sedmdesát různých jazyků. Angličtina je pro ně jednotícím jazykem, a tak jsme mluvili i ve škole.“

Kolik let tam chodí děti do školy?
„V Zambii mají dvanáct tříd, z toho do sedmé je škola zadarmo a pak se platí, a to i na státních školách. Samozřejmě i střední školy a vysoká škola. Ale i když jdou děti na nestátní školu, kde se neplatí školné, tak potřebují pomůcky, uniformu, a to se musí zaplatit. Vzdělání v Zambii je drahé. Ne každý si ho může dovolit a o to víc si ho váží a chápou ho jako nástroj, který jim v budoucnu otevře dveře, a ony nebudou muset dělat na poli nebo se živit pouličním prodejem.“

Jak na Vás křehkou světlovlasou dívku reagovali černoši?
„Hodně na nás pokřikovali, pořád se ptali, jestli jsme vdané, kolik máme dětí, jestli si je nevezmeme. Tam, když žena vypadá na to, že by už měla mít děti, tak je má. A pak se na všechny takové ženy křičí mama. Takže i my jsme pro ně byly mama. Všichni na nás šahali, chtěli si s námi podávat ruku. Všichni jsou tam hodně kontaktní, a to i ženy. Všichni se zdraví, ptají se, jak se máte. Je to hold bývalá britská kolonie, tak je tam přirozené, že se lidé nejdříve baví o počasí, vyptávají se na rodinu a až asi po půl hodině se dostanete k jádru věci.“

Jak jste se stravovala, chutnalo Vám místní jídlo?
„Na trhu koupíte vše. Na ulici taky, hodně tam mají smažená jídla, ale i ovoce a zeleninu. Základem jídelníčku je jejich tradiční jídlo, a to je nshima – kaše z kukuřičné mouky a vody, ze které se udělá kulička a namáčí se do zeleniny, omáček i masa. Jí se to rukama. A mně to chutnalo.“

Zambie není moc turisticky vyhledávanou zemí, měla jste možnost cestovat a poznat nějaké zajímavosti?
„V rámci své práce jsme se s kolegyní Kateřinou Šmolíkovou podívaly do Západní provincie do města Mongu, kde je sirotčinec a tréninkové programy pro učiliště. A byly jsme také u Viktoriiných vodopádů na hranici se Zimbabwe. Tam jsem si skočila i bungee jumping. Velkým zážitkem bylo safari. Viděly jsme moc zvířat, pět metrů od nás byli žirafy, sloni, zebry. Příroda je tam úžasná. Jezdily jsme i na výlety kolem Lusaky. Na krokodýlí farmě jsem jedla krokodýlí maso.“

Bylo něco, co vás během pobytu v Africe překvapilo?
„Lidé jsou tam velmi zaměření na rodinný život, milují svou rodinu. A i mladí kluci, kteří by tady byli frajeři, tak tam nosí děti, mají rodinné cítění. Lidé jsou tam moc vstřícní. Sice hluční a pořád na nás šahali a pokřikovali, ale vstřícní a přátelští. Afrika byl můj sen. Tak jsem se na všechno snažila dívat pozitivně.“

Jaké mají náboženství?
„Zambie je křesťanská země. A i malé děti jsou silně vychovávány v tomto duchu a náboženství praktikují. Vůbec nechápaly, že já jsem ateistka. Ale nakonec mne přesvědčily a na jednu bohoslužbu jsem s nimi šla.“

Chcete se do Afriky ještě jednou vrátit?
„Rozhodně. Láká mne to. Já bych tam jednou i chtěla žít a mít ty krásné děti. Fakt. Ti lidé tam jsou úplně jiní než my Evropané. Jsou obrovsky otevření, spontánní, přátelští, akční, charismatičtí. Chtěla bych v zahraničí pracovat na rozvojových programech.“

Vy jste ale s Afrikou kontakt nepřerušila, ba naopak…
„Ano. Centrum, ve kterém jsem pracovala, zprostředkovává i adopci na dálku, a tak se naše rodina rozhodla sponzorovat jednu dívku. Dvanáctiletá Grace teď šla do školy. Sponzorský dar slouží na školné, uniformu, školní pomůcky a základní lékařskou péči. Necelých osm tisíc korun vystačí na celý rok. To mnohdy některým studentům u nás nestačí ani na dva měsíce.“

Spousta lidí adopcím na dálku nedůvěřuje. Co přesvědčilo vás, že jste do toho šli?
„V Zambii jsem viděla, jak to přesně funguje. Že to je konkrétní adresná pomoc, že ta částka jde přímo na účet toho dítěte. Nešla bych do adopce, nebo lépe řečeno sponzorství, protože i ty děti píšou „Můj milý sponzore“, kdybych to neviděla. Neziskovka Njovu spolupracuje s nadačním fondem naší fakulty, a to je pro mne také zárukou.“

Co Vám africká mise přinesla pro Váš osobní rozvoj?

„Myslím si, že když někdo řekne, že mu to změnilo hodnoty a že už nikdy nevyhodí jídlo, tak je to hloupost. Žijeme tady v civilizované zemi, ta pohodlnost tady je. Mně to ale pomohlo urovnat si hodnoty sama v sobě. Zjistila jsem, kdo jsem, kam můžu a kam nemůžu a kam chci. Vyrýsovala jsem si svou osobnost. A hlavně mám novou ségru.“

Jitka Sobotková, foto: archiv Kláry Šrámkové

O nás redakce

redakce

Mohlo by se vám líbít

Na hony chodí kromě myslivců také policisté

BŘECLAVSKO: Jihomoravští policisté i tento víkend vyrazili do terénu, aby zkontrolovali, zda myslivci dodržují v …