Vzpomínky na staršího kamaráda Vlastika

Do Národopisného souboru Břeclavan jsem přišel v roce 1974 po několikaleté praxi v souboru Podlužan. Protože jsem zde našel některé bývalé tanečníky a muzikanty z Podlužanu, nebylo pro mne těžké se do kolektivu zařadit. Poněvadž jsem nejen tančil, ale i zpíval, docházel jsem i na pěvecké zkoušky s muzikou, později jsem s muzikou jezdil i jako zpěvák, takže jsem měl k muzikantům blíže, než ostatní tanečníci. S Vlastikem Kopuletým jsme si, jak se muzikantsky říká, padli do noty. Radil mně například při výběru písní, používání nářečí, při návštěvách u nich doma rozložil po celém pokoji archiv různých materiálů vážících se k folkloru a rozvíjel své vize. Já jsem poslouchal a učil se.

Vzpomínka první: V roce 1976 jsme s CM Břeclavanu natáčeli v brněnském rozhlasovém studiu  dlouhohrající gramofonovou desku Pod sluncem jižní Moravy. Zpíval jsem písničku Ked sem išel přes ty hory. Bylo to mé první setkání s rozhlasovým studiem a byl jsem z toho velmi nervózní. Dnes je nahrávání hračka. Co se technicky nezvládne, doladí se počítačem. Tehdy musela být nahrávka intonačně i rytmicky naprosto přesná. Když jsem byl na řadě, přišel za mnou Vlastik a říká: Zpíváš tam špatná slova, místo mělo líčka červené, tam má být mělo líčka zkalené. No jak to dopadlo? Poněvadž jsem měl slova písně zafixovaná, tak jsem to několikrát spletl a byl jsem z toho úplně vyřízený.

Vzpomínka druhá: V osmdesátých letech minulého století hrávala cimbálová muzika Břeclavanu jeden den v týdnu v populární břeclavské vinárně Rotunda a já jsem tam občas zpíval. Po jednom hraní, na kterém jsem zrovna nebyl, za mnou přišel Vlastik a říká. „Minule jsem se v Rotundě seznámil s překrásnou cigánečkou z východního Slovenska. Výborná tanečnice. Pracuje v cukrovaru na kampani a já už jsem ji o tobě říkal. Příště tam s námi zpíváš, já tě s ní seznámím a dáte dohromady sólový čardáš. Ty blonďák ona černá, to bude ohromné show“. Setkání se naštěstí neuskutečnilo a jak jsme později zjistili, cigánečka v cukrovaru něco „znárodnila“, a tak ji zavřeli.

Vzpomínka třetí: Významný národopisec a spisovatel Karel Plicka se dožil 100 let a CM Břeclavanu byla pozvána do Prahy na oslavu. Byly tam nejvyšší představitelé tehdejší československé kultury, hrálo se, zpívalo, jedlo a dost pilo. Vlastik byl známý tím, že jak byl v náladě, tak hrával z recese na různé kousky svého klarinetu, především ženám. Když jsem tak procházel sálem tak se mi naskytl obrázek, jak vedle něho sedí herečka Jiřina Švorcová a on ji do ucha hraje pouze na ten poslední kousek klarinetu, na hubičku.

Vzpomínka čtvrtá: Často jsme jezdili do NDR a jednou jsme tam vystupovali dokonce v zoologické zahradě. Vlastik se tehdy nastrojil do bílého ratyňáku a šel se podívat společně s námi na místní raritu, velkou tlupu goril. Stálo nás tam před tou ohradou asi padesát, když gorilí samec, vůdce tlupy, se vykálel do ruky, hodil to po nás a trefil přímo Vlastika do prsou. My jsme již vystupovali, když Vlastik přišel a třeba, že se snažil ratyňák vyčistit, hnědý flek tam byl pořád. Vzpomínám si na jeho nešťastný výraz, když mu Franta Šulák jen tak z hecu při hře říká: „Vlastiku smrdíš“!

Na závěr pohřbu našeho kamaráda Vlastika Kopuletého, jsme se někteří bývalí členové Břeclavanu sešli u hrobu doktora Jožky Kobzíka. Manželka Lida Kobzíková pronesla. „Vlastik už je za Jožků“. A já jsem dodal. „Už spolem hrajů“.

Jaroslav Švach – člen souboru Břeclavan ve výslužbě

O nás redakce

redakce

Mohlo by se vám líbít

Jak se sloužilo za císaře pána

BŘECLAV / Městská knihovna Břeclav středa 20.3.2024/ 18:00 Historická přednáška z cyklu Břeclavsko za velké …