Chrámy Angkor Wat

V zemi spolužáka z konzervatoře, Jeho Výsosti krále Norodoma Sihamoniho

V minulém díle (Jak nastydnout v tropech) jsem se podivoval nad tím, jak lze v tropech nastydnouti. Vypínal jsem všude ostentativně klimatizaci, takže se mi kašel a rýma pro tentokrát vyhnuly. Po kratším pobytu na pobřežní Pattayi v Thajsku jsem se vrátil do Bangkoku, abych se vydal objevovat poklad světového dědictví, chrámové město zarostlé džunglí Angkor Wat.

Létá se z Bangkoku letadlem do provinčního města Siem Reap a za vízum se musí platit 30 dolarů. Procedura udělení víza byla svým způsobem komická. Po vyplnění nespočtu dotazníků včetně toho, jestli nejsme nakažení ebolou, se cestující dostaví před jakousi jakoby maturitní porotu. Jeho pas putuje od jednoho úředníka ke druhému a po vyvolání „Petr“, jsem po určitém napětí, jelikož už všichni přede mnou i za mnou dostali pas zpátky, mohl vstoupit na území Kambodže.

Rozdíl mezi Thajskem a Kambodžou je nebetyčný. Thajsko zažívá určitý ekonomický boom, ale Kambodža se velice těžko dostává z hořkého údělu, kterým tato země milých a skromných lidí musela ve své nedávné historii projít.

Hned na letišti mi byl jakousi centrální službou přidělen taxikář, který byl po celých pět dnů mým průvodcem, a to jenom za 120 dolarů, každý den od rána do večera. V Kambodži se totiž platí americkými dolary, i když mají svou vlastní měnu, riel, s kurzem 4.000 rielů za jeden dolar. Rielem se většinou platí částky pod jeden dolar. Můj taxikář, velice milý člověk, od kterého jsem se leccos o Kambodže a jejím smutném údělu dozvěděl, vymydlený a pokaždé oblečený v něčem jiném, vždy ráno trpělivě čekal o něco dříve, než jsme byli domluveni.

Divíte se, částkám pod jeden dolar? Hotel, ve kterém jsem s přítelkyní spal, stál pouze osm dolarů za noc a to v ceně byla skvělá snídaně. Všechno, kromě vstupů na turistické atrakce, což je komplex zaniklého chrámového města Angkor Wat (za tři dny 40 dolarů), či projížďka domorodou motorovou bárkou na vodách Tonle Sapu, největšího jezera v jihovýchodní Asii, dokonce50 dolarů pro dvě osoby. Na jezeře žijí lidé na plovoucích domech. Žáci chodí do plovoucí školy a věřící do plovoucího kostela, či plovoucího budhistického templu.

Čekal jsem, po pobytu v Thajsku, kde je na každém rohu, v každém obchodě a vůbec všude, jejich král Rama IX., že uvidím svého spolužáka Norodoma Sihamoniho také všude. Jenže omyl. Pokud byl někde, tak vždy se svými rodiči, králem Norodomem Sihanukem a matkou Monineath. Jeho příjmení je složeno ze začátečních čtyř písmen jména otce a začátečních čtyř písmen jména matky.

Jak se stalo, že se kambodžský král, který mluví perfektně česky, stal mým spolužákem? V roce 1962 požádal jeho otec tehdejšího československého prezidenta Antonína Novotného, aby mohl získat vzdělání  právě u nás. Začal chodit do třetí třídy základní školy v Praze 6 a už od dětství se začal věnovat tanci. Mimochodem kambodžské národní, či spíše duchovní tance a zvláště pak kostýmy, jsou přenádherné. Často chodil do Národního divadla na balet, a tak v roce 1967 nastoupil na Pražskou konzervatoř, kde studoval tanec a zpěv. Zde jsem ho potkával ve školním bufetu, kde se setkávali posluchači ze všech oborů. Ještě dnes si pamatuji útlého snědého, milého

chlapce, který vždy starší spolužáky způsobně zdravil (já byl ve třetím ročníku varhanního oddělení).  Mladý princ též sám tehdy vystupoval v Národním divadle v Čajkovského Louskáčkovi.

V Národním divadle jsem se s ním také setkal bezprostředně po jeho korunovaci, která se konala na podzim roku 2004. Velice mne potěšilo, že jsme se zcela náhodou potkali u postranního vchodu, kam přijela jeho kolona, a tak jako před mnoha lety, jsme se pozdravili.

Škoda, že má ve své zemi velice omezenou politickou moc. Všemocná tamní „lidová strana“ dokonce všude na billboardech prosazuje své tři omšelé lídry. A krále, který je skutečně reprezentativní, vzdělaný, snaží se zkvalitnit školství a podporuje umělce, upozaďuje. Ale jak mi řekl můj taxikář, král jezdí osobně mezi vesničany, neustále cestuje a snaží se alespoň, pokud to jde, pomáhat.

Kambodža mi učarovala a příště se budu snažit poznat i její hlavní město Phnom Penh a prý krásné pobřežní letovisko Sihanukville. V Siem Reapu, kousek od hotelu, kde jsem pobýval, byla královská rezidence pro tuto oblast. Tak jsem se občas po očku díval, jestli se tam neobjeví nějaký ruch, který by signalizoval přítomnost krále. Bohužel, nebylo tom u tak. Takže snad až příště v hlavním městě.

 

PS. Pochutnával jsem si každý den na jiné, orientální polévce, které mi tak chutnají. Naštěstí jsem moc nepřibral, neboť mnou procházely jako průtokovým ohřívačem vody. Tak, jako to znají ostatně mnozí při pobytu v Orientu.

Petr Hannig

 

 

 

 

 

O nás redakce

redakce

Mohlo by se vám líbít

Každodenní život legionářů v Rusku

BŘECLAV / Městská knihovna Břeclav středa 17.4.2024/ 18:00  Historická přednáška Bc. Petra Holobrádka z cyklu Břeclavsko …