foto:jiří holobrádek

Už v dětství jsem byl takový kašpárek, říká Franta Uher

LANŽHOT – Zní to neuvěřitelně, ale mezi padesátníky vstoupil také známý lidový vypravěč a zpěvák Franta Uher. Své kulatiny oslavil v pátek v restauraci U Bartošů společně s rodinou a mnoha přáteli.

 Jak se cítíte, coby čerstvý padesátník?

Jako padesátník se cítím stejně jako pár let dozadu. I když samozřejmě přibylo léků a už si nemůžu vyskakovat jako za mlada. Čekáte, že s tou 50 přijde nějaký zlom, ale opravdu se nic nestalo, dokonce mě ani nepíchlo v boku.

 Kdy jste zjistil, že dokážete bavit ostatní?

Už v raném dětství jsem byl takový malý kašpárek. Již od tří let jsem začal účinkovat na veřejnosti, ve školce jsem zpíval, od první třídy také cifroval. Ve druhé třídě jsem na naléhání rodičů začal chodit hrát na housle do Lidušky. Ale hned, jak jsem se naučil číst, jsem doslova hltal knihu Zdeňka Galušky Slovácko sa nesúdí, a velice brzo, tak ve třetí třídě, uměl imitovat ty jeho stařečky a tetičky. Bavil mě také Strýco Marcin s Malokarpatskou kapelou, kterou jsem doma poslouchal na gramodeskách. Samozřejmě mě víc než housle bavil fotbal, později jsem hrál za dorostence Lanžhota a dokonce byl mezi deseti nejlepšími sportovci. Ale byl jsem taky komediant, mlátil sebou o zem, prostě šašek, malé chudokrevné děcko. V sedmé třídě začal chodit do cimbálové muziky Lanžhotčánek, který tehdy vedla osobnost – Vladimír Hnátek.

 Ale od cimbálky jste časem zběhl k rocku…

Hrát na kytaru jsem se naučil sám, někdy v deváté třídě. Později jsem zkoušel hrát se svými vrstevníky. Měli jsme jeden zesilovač a byli ovlivnění Katapultem, jednoduchou muzikou, na kterou nám tři, čtyři akordy stačily. A hned v prváku na průmyslovce jsme se spolužáky založili Rock Song a posléze se stali jednou z nejznámějších rockových kapel regionu. Já baskytarista, dále vynikající kytarista Ludvík Vala, pozdější ředitel břeclavské nemocnice, gynekolog, v současné době poslanec parlamentu Miloslav Janulík a na bicí vítěz X Factoru Jiří Zonyga. Jezdili jsme po festivalech, měli i vlastní tvorbu a dokonce natáčeli pro Televizní klub mladých. Na zábavy tehdy chodilo tolik lidí, že by nám to dnešní megastar mohly závidět. V televizi nedávali nic, nebyly počítače a internet a hospody byly večer zavřené.

 A co ve škole, byl jste třídní bavič?

Co se týče mého dalšího vzdělávání, nastoupil jsem na průmyslovou školu v Břeclavi obor automobilový. Byly tam, pravda, i předměty, které mi šly, třeba občanská nauka, dějepis a zeměpis, ale jakmile začaly jenom ty technické, byl jsem v koncích. Byl jsem oblíbený jako třídní bavič a pamatuji si i hlášky učitelů, třeba: „Uhře, né, abyste se zase vymlouval, že vám ten výkres polil stařeček červeným vínem, nebo ho sežrala koza. Nebereme!“ Byla tam sranda a už tehdy jsem si uvědomoval, že víc než jeden profesor je pro mě pětatřicet spolužáků, kteří čekali, co ze mě vypadne. Nicméně jsem školu úspěšně dokončil a za nedlouho dostal povolávací rozkaz.

 A jak se zrodil další žánrový přestup – do tehdy nejslavnější dechovky Moravanka?

Když jsem se vrátil z vojny, začal jsem hrávat v tzv. barových kapelách. Také jsem musel chodit do práce, která byla spíše pro mne takovou spíše nechtěnou povinností. To pokračovalo do roku 1985, kdy se přes konkurz dostali do populárního dechového souboru Moravanka mí spolužáci ze základky, Břeťa Osička a Mirek Mordych. No, a protože byly populární estrádní pořady, hledal se i nový vypravěč, tak mě kluci doporučili. Asi jsem zaujal a začal také v Brně chodit na konzultace ke Zdeňkovi Galuškovi, kterého jsem v dětství četl. Téhož roku po přehrávkách jsem začal účinkovat s Moravankou jako vypravěč a částečně také i jako zpěvák. Byla to profesionální kapela, měli jsme třicet i více vystoupení v měsíci a jezdila s námi řada známých hostů. Po odchodu Mirka Mordycha v roce 1990 jsem obsadil vedle lidového vypravěče i místo zpěváka.

 Jak vzpomínáte na setkání se Zdeňkem Galuškou – idolem z dětství?

Setkání to bylo opravdu kouzelné, jelikož Zdeněk Galuška byl od mého dětství takovým, řekl bych druhým Vinnetouem, to znamená, že jsem jeho knížky Slovácko sa súdí a nesúdí hltal stejně vášnivě jako rudého náčelníka. Po každém setkání u něj doma mi věnoval svou knížku s věnováním, a to se opakovalo nejméně třikrát a já jsem neměl odvahu mu ani naznačit, že už tu knihu s jeho podpisem doma mám. Tehdy jsem tu jeho milou sklerózu nechápal, ale dnes, v mém věku, už ji plně toleruju.

Proč jste pak Moravanku opustil?

Po něžné revoluci jsem začal přemýšlet o sólové kariéře. Jak plynul čas, dostával jsem čím dál více nabídek na moderování různých festivalů a přehlídek a samostatných vystoupení. Kromě vyprávění a zpívání jsem začal věnovat i imitování známých osobností, např. Jiřího Sováka, Jozefa Krónera, Felixe Holzmanna, Luďka Soboty, ze zpěváků Karla Zicha, Petra Spáleného, Jiřího Korna, Honzy Nedvěda a spousty jiných. V roce 1996 jsem dostal nabídku od Radia Jih, kde dodnes působím coby moderátor populárního pořadu Dechparáda, který si za ta léta vysílání získal velkou řadu fanoušků. Natáčel jsem taktéž spoustu televizních pořadů, jak už s Moravankou či samostatně, např. televizní finále Polkafest, Silvestrovské pořady nebo velmi populární cyklus dechovkových kapel Hraje Vám, který je dodnes úspěšně reprizován. Úzkou spolupráci jsem navázal s televizí Šlágr, pro kterou jsem natočil spousty zábavných pořadů, nejenom v roli vypravěče, zpěváka, moderátora, ale také scénáristy a režiséra. Projel jsem také velký kus Evropy, a to především s Moravankou. Dokonce jsem dvakrát navštívil USA a Kanadu v rámci turné s Lanžhotčankou. Kromě této domácí kapely jsem si načas odskočil zazpívat s dechovými hudbami Žadovjáci, Túfaranka, Mistříňanka a dalšími. Zůstávám také věrný cimbálové muzice. V této souvislosti nesmím opomenout sourozence Baťkovi, se kterými jsem taktéž stál na nejednom pódiu. V současné době mě můžete nejčastěji vidět s dechovou hudbou Gloria, se kterou jsem absolvoval řadu úspěšných vystoupení.

 Očekává se od vás, že budete neustále bavit lidi – i mimo jeviště. Neobtěžuje vás to někdy?

Obtěžování je silné slovo. Ono je to tak, že člověk někdy náladu má, někdy ne. Ale pokud se živíte tím co já, tak na podiu si tu náladu udělat zkrátka musíte. V civilu a mezi přáteli se často nechám vyprovokovat a potom v uvozovkách bavím i mimo jeviště.

 Co nebo kdo naopak nejvíc pobaví Frantu Uhra?

Jelikož jsem veliký pejskař, tak náš labrador Roneček, kterého v jednom momentu milujete a v druhém byste ho nejraději odevzdal do útulku, například když vám ve své tlamičce přinese váš nový mobilní telefon s krásně vyznačeným psím chrupem. Jinak se rád pobavím nad klasiky našeho humoru Vladimírem Menšíkem, Jiřím Sovákem a jim podobnými.

 Jaké máte plány do další padesátky?

Možná to bude znít jako fráze, ale určitě tím nejhlavnějším přáním je zdraví a to nejenom pro mne, ale i pro mé blízké. Má práce je zároveň mým koníčkem, i když někdy dost divokým. Neustále píšu nové scénáře, a to nejenom pro sebe ale i pro jiné umělce, například pro Petra Šišku, se kterým v poslední době často účinkuji na TV Šlágr. Kalendář mám naštěstí zaplněný, a tak se těším na publikum, které mi na oplátku dodává sílu do další tvořivé práce.

O nás redakce

redakce

Mohlo by se vám líbít

Manželé Osičkovi – 1. adventní neděle

LADNÁ / sportovní hala 27. 11. 2022 / 17 hodin Na první adventní neděli 27. …