Senior v posilovně

Viděl jsem kdesi billboard s nápisem: „Udělejte něco pro své zdraví“. Ocenil jsem skutečnost, že mě nikdo nevyzývá, abych si něco koupil, či někoho volil a začetl jsem se, co to mám vlastně pro své zdraví udělat. Mám denně chodit 40 minut, nebo-li, jak tam na billboardu píší, udělat 6.000 kroků.

A jelikož při sportovní rychlé chůzi nerad nosím hodinky a opatřovat krokoměr si nehodlám, rozhodl jsem se, že se o to pokusím v posilovně. Mají tam takové chytré pásy, které vám prozradí kolik minut a jak rychle jdete, jakou vzdálenost jste ušli a jaký je sklon povrchu toho pásu. Čili jdete-li do kopce či po rovině. Všechno to si mohu určovat jak chci.

A jejej. Teď jsem se prozradil. V minulém fejetonu jsem si stěžoval na to, jak se dnes žije instantní život, místo toho plnokrevného, pravého. A já tady horuji pro jakési chodící či běžící pásy, místo, abych se vydal do lesa, který mám za humny.

Vzpomněl jsem si tudíž na jednoho moudrého člověka, který kázal o tom, že nemůžeme chtít po ceduli, která ukazuje, že Benešov je 40 km, aby ta cedule šla celou cestu s námi až do Benešova. Zde na tomto místě potvrzuji, že bychom neměli žít pouze instantně nad počítačem, ale zároveň se kaji, že jsem jako ta cedule, že jenom ukazuji a nejdu s cestovatelem k cíli.

Tedy zpět k senioru v posilovně. Zamiloval jsem si tyto chytré stroje natolik, že ani nevnímám, že jsem v posilovně dědek o několik generací starší, než ostatní majitelé krásných těl, bohužel mnohdy pokažených tetováním. Mimochodem – nechtěl bych ta jejich tetování vidět po desítkách let, kdy naducané svaly splasknou.

Ze začátku mi sem tam nějaká ochotná kráska pomohla s nastavením toho správného sklonu či rychlosti běžícího pásu. Obdivuji ony krásky, mučící své tělo kvůli imaginárním kilogramům, které by mohly přijít někdy v budoucnosti. Blažené to bytosti, které bohužel nevědí, že až ty kilogramy přijdou, přijde s nimi i lenost a nechuť k boji proti nim.

Neboť jak jsem slyšel jednou v pořadu v televizi Šlágr hezkou větu „Budem chvíli snít o době, kdy nám bylo o několik let a několik kilogramů méně“. A když už jsem u té televize Šlágr. Dlouho jsem se na ni pod vlivem různých rozumbradů ani nepodíval, ale podlehl jsem vábení tvůrců této televize a před Vánoci jsem si zazpíval své písničky o mamince ve vánočním pořadu z kostela v Kosmonosech.

A to mě lidově řečeno nakoplo a zařadil jsem to do svého projektu udržování těla a ducha. Tělo udržují běžící pásy v posilovně (mimochodem díky té čtyřicetiminutové chůzi mě přestala bolet kolena a loupat v kříži), a ducha oživuje fakt, že se musím po desetiletích zapomnění učit texty písniček, které jsem napsal a kdysi také zpíval. A je zde dokonce jedno absolutní pozitivum. Už dlouho jsem nenapsal ani notu, protože, jak je známo, žádná televize nic kloudného nového nehraje a já zásadně nepíšu do šuplíku. Ale teď asi zase něco nového napíšu. Ve Šlágru totiž dokonce po mě nové písničky chtějí.

Doufám tedy, že jsem nezapomněl skládat. Protože v té televizi je totiž velká konkurence. Onehdy jsem slyšel jednu písničku skupiny Veselá trojka. Myslel jsem si, protože nejsem až tak velký odborník v dechovce, že to je nějaký věky prověřený hit. Ale kdepak, byla to novinka skladatele Pavla Kršky, který se snažil nabízet písničky, kde se dá a nikde neuspěl. Až na Šlágru mu vyšli vstříc a dnes prý vyprodává sály.

Držte mi palce, abych ještě uměl složit písničky, které se budou líbit. Příští rok mi bude sedmdesát, musím si tedy pospíšit, aby Veselá trojka něco k tomuto věku nesložila a nenazpívala.

Musím kmitat jako na drátku, jako v textu jedné z mých písní, kterou jsem napsal kdysi pro později veleslavnou hvězdu. Ta píseň se jmenovala „Kmitáme jak na drátku“. Senior se tak ocitá nejenom v posilovně těla, ale i ducha.

Petr Hannig

 

O nás redakce

redakce

Mohlo by se vám líbít

Břeclavská diskuzní štafeta s Lenkou Zlámalovou

BŘECLAV / Městská knihovna Břeclav pátek 24.9.2021 / 17:00  V Malém sále se uskuteční odložená …