Týdeník Břeclavsko Nejnovější zprávy z okolí Břeclavi
Podobné články
Dvacátý druhý díl ze série článků odstartujeme pohledem na cestu břeclavského odchovance, kterým je útočník s číslem 53, Tadeáš Zugar.
Tadeáš ZUGAR: „Vždy jsem hrál jen za Břeclav, ale jsem na to hrdý… Hokej hraji pro zábavu a ne pro zdolávání nějakých milníků…“
Tadeáš Zugar začal s hokejem brzy. Kolem třetího roku se již seznamoval s ledem břeclavského zimního stadionu. „Začal jsem hrát v Břeclavi asi někdy kolem roku 94. Když jsme zvládli hru na rybáře a přesunuli se na celé hřiště, trénovali nás rodiče některých mých spoluhráčů, což byl pan Jochman, Hodonský a někdy skočil na led i pan Zháňal starší.“ Vzpomíná na hokejové začátky. Situace v tehdejším klubu byla malinko jiná, než je tomu nyní. I proto může Zugar nyní vzpomínat na trochu netradiční hokejové dospívání, které mladí hokejisté zažívali. „Měli jsme tenkrát výhodu v nevýhodu, že nad námi byl velice silný ročník.“ Nešetří chválou na adresu bývalých starších spoluhráčů, mezi kterými byl také například nynější hráč NHL týmu Washington Capitals, který v Břeclavi v mládí hrál. „Byli tam kluci jako Michal Kempný, Roman Průdek, Ondra Vala, Martin Maťašovský a třeba Zbyňa Juřica. Když jsme dojeli třeba do Znojma, kluci tam vyhráli a náš ročník prohrál 15:0. Cesta autobusem domů byla dost nepříjemná. Ale naučili jsme se hrát vždy a za každého výsledku, a to mi zůstalo dodnes.“ Vzpomíná na dříve nejspíše nepříjemné situace, s odstupem času však velice důležité pro rozvoj sportovců. I když, jak sám s úsměvem připouští, „Dnes se na to nejspíš dívá už jinak.“
Hrát, nedívat se na dílčí neúspěchy a jednoduše se hokejem bavit. Právě to je cesta, kterou celý hokejový život směřuje. „Nevím, jestli bych vůbec svůj hokejový život nazýval kariérou, vždy jsem hrál jen za Břeclav, ale jsem na to hrdý.“ Málo kterému hráči se v moderním hokeji podaří odehrát celý život v dresu jednoho týmu. Takové nazýváme pravými odchovanci a většinou se jedná o jedny z nejspokojenějších členů týmu. Nevystřídat spoustu klubů však neznamená nesbírat úspěchy. „Můj největší úspěch byl postup do vyšší ligy v Dorostu, ale popravdě moc si z toho nepamatuji. Pokud bych měl ale říct něco, co si z hokeje pamatuju, jsou to spíš zážitky z kabiny a parta, která tady byla vždy skvělá.“ Dodává.
Jsou to právě zážitky, které nám zůstávají v paměti a čím intenzivnější jsou, tím spíše si je pamatujeme. „Rád vzpomínám na brutální letní přípravy, kdy několik ročníků trénovalo dohromady a dostávali jsme na dnešní poměry dost zabrat, a to jak fyzicky, tak i psychicky. Všichni si pamatují „Konyho éru“ a mohu uvést alespoň jednu vzpomínku… Hráli jsme doma, už nevím, kdo byl soupeř, ale po druhé třetině jsme prohrávali o 2 góly. V pauze, když jsme seděli v kabině, došel trenér Čikl, začal na nás neskutečně řvát a zakončil svůj proslov tím, že doslova probodl dveře hokejkou. Zápas jsme nakonec vyhráli. Dnes by si to trenér asi už nemohl dovolit, ale v tom věku jsme prostě potřebovali „spadnout z hrušky“ a fungovalo to.“ Vzpomíná však na pozitivní vlně. „Tenkrát nás to neodradilo, naopak nám to prospělo.“ Uzavírá vzpomínky.
V 19 letech dostalo před hokejem přednost studium. „V 19 letech jsem začal studovat na Vysoké škole v Brně a rozhodl se pověsit brusle na hřebík.“ Na hokej však nezapomněl a tento sport ho provázel i při studiu, avšak pouze na rekreační úrovni. „Pár let jsem chodil s hobby klukama na nedělní hokej“.
Když se v Břeclavi zakládalo nové seniorské mužstvo, hlavní myšlenkou bylo seskládat tým z odchovanců a přesně tím Tadeáš Zugar byl a je. „Kluci se mě zeptali, jestli s nimi nechci aspoň trénovat, a tak jsem téměř po 4 letech vyřizoval novou registraci. A od té doby „hraju“ zase za Břeclav.“ Uzavírá svoji hokejovou cestu.
„Moje vyprávění bude nejspíš kratší než u ostatních, já na to ale nejsem… Nechci popisovat svoji kariéru, hokej hraju pro zábavu a ne pro životní milníky. Nemám potřebu o sobě někde číst ani něco někam vytvářet. Teď v mém životě nastaly události, které mě časově v tomto ohledu velmi „omezily“ nebo spíš ovlivnily, takže bohužel nemůžu psát dlouhé romány, nebo obepisovat lidi a v archivu hledat fotky. Doufám tedy že to bude stačit aspoň takto…“
