Týdeník Břeclavsko Nejnovější zprávy z okolí Břeclavi
Podobné články
Ve druhém díle seriálu „Poznej kádr“ se zaměříme na druhého brankáře týmu Lvů, kterým je rodák z Brna a již třetím rokem nejmladší člen šatny. Dnes si projdeme hokejovou cestu mladého gólmana, Michala Martinčíka
Michal MARTINČÍK: „Z Komety se mi do Břeclavi nechtělo… První nabídku do mužů jsem dostal na základní škole“
Michal Martinčík s hokejem začal od útlého věku v brněnské Kometě. „Mám o čtyři roky staršího bratra, který dříve také hrával hokej, na zimáku jsem tedy vyrůstal a úplně od malička si k tomuto prostředí vytvářel vztah.“ V tomto případě se o chytání nepochybovalo, už v přípravce se hnal do brány. „Už si asi ani nevzpomenu, proč, ale vždycky jsem chtěl chytat, rodiče byli zpočátku proti, ale asi i díky mému zápalu to nakonec dovolili.“ Hokejovými začátky provedl malého Michala pan trenér Kříž, na kterého v dobrém vzpomíná.
Za svůj hokejový život oblékl dresy mnoha týmů, krom Komety zejména pak Blanska a později Boskovic, kam měli někteří brankáři v jeho ročníku střídavé starty, zapříčinila se o to šikovnost jeho spoluhráčů a tehdejší trenér brankářů Pavel Nešťák. „Kolem té páté až sedmé třídy se nám dařilo vyhrávat většinu zápasů vysokými rozdíly, při zápase 10:0 však na golmana vítězného týmu jde jen pár střel, proto nám náš brankářský trenér domluvil zápasy za okolní Blansko, později Boskovice.“ Tam se sice z výhry radovalo za sezónu málokrát, ale brankáři se při zápasech rozhodně nenudili. „Rád na to vzpomínám, poznal jsem tak spoustu kamarádů a při zápasech jsem měl 50-70 zákroků, to bylo v tomto věku úplně skvělé.“ Vzpomíná Martinčík.
Právě v Boskovicích také začal s inline hokejem, ve kterém si za čtyři roky, právě v dresu Boskovic, zkusil i seniorskou extraligu.
A co považuje za svůj největší dosavadní hokejový úspěch? Je to mistrovství České republiky, kde v 8. třídě získal stříbrnou medaili. „Tenkrát jsem naskočil do dvou zápasů, ve kterých se mi podařilo udržet čisté konto.“ Celkový zážitek třináctiletých kluků také podpořilo, že se tým ukázal s medailí před zaplněným Rondem v přestávkovém programu zápasu A-týmu a také v rytířském sále brněnské radnice, kam si je pozval tehdejší primátor.
Do Břeclavi se dostal v mladším dorostu, co ale bylo důvodem měnit tým, a proč zrovna Lvi? „Tenkrát to bylo celé zvláštní, sezóna už byla rozjetá a tým poskládaný, na konci září jsem si však na popud tehdejšího trenéra brankářů musel najednou hledat nové angažmá“. A byla to právě Břeclav, která se jako jediná z okolních týmů uvolila přijmout brankáře. „V Břeclavi jsem nikoho neznal, jen jsem věděl, že už tam dva golmany mají, tehdá se mi z Komety nikam nechtělo a měl jsem z toho obavy. „Nakonec tu však zůstal až doposud a od minulé sezóny se dokonce stal hráčem Břeclavi i papírově, co ale vedlo k takovému obratu? Byla to skvělá parta v šatně, nebo důvěra trenéra? V této sezóně prožil své doposud největší sportovní zranění. „Přetrhal jsem si vazy i s kostí v levé kyčli a dva měsíce jsem nemohl vůbec chodit. V Břeclavi jsem stihl odehrát jen tři zápasy a měl jsem strach, že už nedostanu šanci. Trenér Sítek mě však poslal do brány hned, jak jsem přišel, taková důvěra na mě opravdu zapůsobila.“ Hlavním důvodem pro setrvání však byla nabídka do A-týmu Lvů, která přišla po sezóně a změnila jeho plány na začátek letní přípravy zpět v Brně. „Ke konci sezóny jsem dostal možnost jít na pár tréninků s mužema, a poté mi bylo sděleno, že jestli chci, můžu v příští sezónu zabojovat o místo v Áčku, já byl ještě na základní škole a bylo to pro mě neuvěřitelné.“ Zásadním faktem, jak Michal později zjistil bylo, že v prvním týmu končili hned dva brankáři zároveň a tehdejší trenérský sbor dal šanci mladším ročníkům.
Byl to právě první zápas mezi dospělými, který Martinčík přirovnává ke svému největšímu hokejovému zážitku. „Tenkrát to pro mě bylo jako z jiného světa, v šatně se o nás staral kustod, když jsme šli na led, stály po obou stranách děti, které si s námi chtěly plácnout, na tribunách byli fanoušci s bubnama a dokonce jsem mezi diváky zahlédl i transparent s mým jménem. Po zápase rozhovory a další dny jsem si o tom četl na internetu a v místních novinách… no úplná Amerika. K úplné euforii mi tenkrát přidalo, že se mi v mé polovině zápasu podařilo vychytat nulu a o gól jsme vyhráli… Tenkrát jsem se cítil, jako opravdový profík a slíbil jsem si, že udělám všechno proto, aby to nebylo naposledy.“
Tuto sezónu oblékal dres ještě jednoho mančaftu. Pro větší zápasové vytížení dostal střídavé starty do juniorky blízkého Hodonína. V této sezóně začal také aktivně trénovat malé děti a postupně spravovat web a sociální sítě Lvů. „V rámci hokeje jsem tu mohl dělat své koníčky, a zejména trénovat děti a malé golmánky mě opravdu naplňuje, když se třeba v hokeji tolik nedaří, to je to co mi na zimáku vždycky zvedne náladu“. Dodává s úsměvem. Udělal si trenérskou licenci a vyjma trénování brankářů, má v této sezóny na starosti chod nejmladších hokejistů v přípravce. „Kdybych nepřišel do Břeclavi, asi bych se k trénování dětí nedostal, nebo určitě ne tak brzo. Když se na to zpětně podívám, byla by to ohromná škoda.“
Stále má však vyhlídky do budoucna, kdy by se chtěl mimo studia dostat i v rámci hokeje ještě dál. „Příští rok budu maturovat na brněnské průmyslovce, to je teď pro mě důležité. Uvažuji, že bych se vydal podobným směrem, jako můj brankářský kolega a okolo sportu studoval i na vysoké škole.
Co se týče hokeje, moc rád bych to zkusil ve vyšší lize, a i nadále zůstal u trénování malých hokejistů.“
