Týdeník Břeclavsko Nejnovější zprávy z okolí Břeclavi
Podobné články
Je zajímavé, že se člověku vybaví z dětství některé výjevy zcela zřetelně a jiné zas jakoby zahalila mlha. Já pocházím ze severu Čech, z Ústí nad Labem a vyrůstal jsem v oné „populární“ Matiční ulici v Krásném Březně.
Tehdy v nájemných domech, kde vždycky žili chudší lidé, dožívaly staré německé babičky, a tak jsem už od odmala mluvil dvojjazyčně. Byl jsem prý už jako malý klučík velice komunikativní a nějaká jazyková bariéra nemohla mou „ukecanost“ zastavit. Musím vám říct, že jsem za to v pozdějším věku byl velmi vděčný, neboť jsem vnímal jazyky zcela prakticky v celé jejich šíři a vlastně bez zábran.
Později, při mém pobytu ve Velké Británii jsem se fakticky naučil anglicky za jeden měsíc. Jako k tomu došlo? Jednou se mi po výletu s přáteli k moři udělalo nevolno, tak jsem se nechal lékařsky vyšetřit. Testy ukázaly, že mám mononukleózu. A tak jsem byl s jedním Angličanem mého věku v podstatě izolován v karanténním pokoji nemocnice. Později se zjistilo, že má nemoc nebyla vůbec nakažlivá, že se jednalo o chronickou mononukleózu a ne o mononukleózu infekční.
Celý život přicházím na to, že co se v první chvíli zdá jako nevýhoda, tak se nakonec ukáže jako obrovské štěstí. Čili všechno špatné je pro něco dobré. Byl jsem zoufalý z toho, že nemohu do letních ulic. Bylo to totiž zcela na začátku mého pobytu, těsně po 21. srpnu 1968.
Ovšem když člověk není ničím rozptylován, tak se naučí cizí řeči velice rychle. Po návratu z nemocnice moje bytná nemohla uvěřit, že jsem to já. Před tím jsem totiž s ní konverzoval velice obtížně za pomoci němčiny a francouzštiny, anglicky jsem téměř neuměl nic. Po oné karanténě jsem mluvil téměř jako rodilý mluvčí, neboť onen můj spolupacient mi mou výslovnost i gramatiku neustále opravoval. Dostalo se mi tedy velice intenzivní výuky cizího jazyka, jak se tomu dneska říká.
Ale vraťme se k mému dětství. V prostředí dvojjazyčnosti se také praktikovaly zvyky, které byly typické pro pohraničí, před odsunem německého obyvatelstva a zůstávaly ještě nějaký čas při životě po válce. Tak na příklad, jako prvňáček jsem dostal první den školní docházky velký kornout naplněný cukrovinkami.
Jako předškolák jsem se nejvíce těšil na Velikonoce. Zajíček totiž naděloval o velikonočním pondělí obarvená vajíčka. A děti si ta vajíčka musely vyhledat v trávě. Byl to krásný zvyk. Ještě teď, když raší ta krásně jarně zelená tráva, zvědavě pokukuji, zda se v trávě někde neobjeví od zajíčka umně schované velikonoční vajíčko.
Mám dvouletou vnučku, která je bohužel za velkou vodou, neboť můj syn potvrzuje rčení, že se jablko odkutálelo daleko od stromu a na rozdíl od rozevlátého muzikanta, kterým jsem já, je suchým vědcem – matematikem. A protože je ve svém oboru kapacita, tak je profesorem na prestižní americké univerzitě.
Člověk by si řekl, to je dobré. Ale zase naopak, všechno dobré je pro něco špatné. A tak mohu vnučku vidět pouze tehdy, když přijede syn s rodinou na návštěvu, nebo já za nimi, ovšem já nerad létám do Ameriky kvůli velice nepříjemným procedurám při příletu do USA. Jednou jsem tam ve frontě stál pět hodin, a to jsem měl ještě štěstí, že mě neposlali zpátky jako nedávno Petra Jandu.
I když tu vnučka nebude na Velikonoce, tak v květnu nabarvím vajíčka a poschovávám je v jarní trávě. Jsem přesvědčen, že se to malé Klárce bude určitě líbit a vyexportuji za velkou louži zvyk, který jsem miloval jako malý kluk.
