Otevřené okno Petra Hanniga díl 14. – Dědečkovská epopej I.

Na návštěvu z končin za velkou louží mi přiletěla rodina mého syna, profesora statistiky na jedné z amerických universit a jeho ženy, profesorky taktéž statistiky, ovšem sociální, a z jiné univerzity, moderní Američanka. K mému potěšení přiletěla i vnoučata. Dvouletá Klárka, která dle rodinné dohody dostala české jméno, dokonce česky psané s „K“ a dlouhým „á“ a tříměsíční Declan, který dostal zase jméno irské, neboť synova žena má z hluboké minulosti kořeny irské. Declana jsem viděl poprvé.

Jal jsem se porovnávat, kterak se liší soudobá, vědecky podložená výchova dětí na západě od výchovy, která se dostala mně a kterou jsme se ženou praktikovali na své ratolesti.

Zásadní rozdíl je v tom, že děti jsou v pojetí rodiny mého syna absolutně na prvním místě. Striktně ve stejný čas musela Klárka chodit spát, a to jak po poledni, tak večer. Striktně ve stejný čas jíst atd.

Já si pamatuji, že se rozvrh činnosti či nečinnosti dětí tehdy u nás řídil podle nutnosti a časového rozvrhu rodičů. I když si musím sypat popel na hlavu, nemohu to odpřisáhnout, neboť jsem v létech, kdy můj syn vyrůstal, byl neustále na zájezdech se svou skupinou Maximum.

Neexistuje, jak mi syn řekl, sebemenší tělesný trest, vykonaný na dětech, včetně symbolického „pár na zadek“. To je tam velice přísně trestáno, dokonce odebráním dětí.

Já jsem naštěstí vyrůstal v době, kdy rodina byla táta, máma, děti. V době, kdy rodiče ani ve snu nenapadlo, dávaje svému zlobivému potomčeti pár téměř symbolických na zadek, že se vystavují nebezpečí, kdy je někdo udá a dítě mu bude odebráno. V té době děti měly úctu před učitelkou a učitelem, protože věděly, že se dospělí musí poslouchat. V té době učitelé učili a nemuseli se bát, že je děti ve škole napadnou.

Staré rodičovské úsloví, že někdy jedno dobře mířené přes zadek, vydá za sto napomenutí, je pro současné rodiče natolik nebezpečné, že je vystavuje odebráním dětí.

Jsem ze staré školy a tak si myslím, že určitá forma poslušnosti vůči rodičům, prarodičům a vůbec starším lidem, není vůbec na škodu.

Klárka ovšem žádnou z těch mých prastarých výchovných metod nebude potřebovat. Je enormně komunikativní a ochotně se učila česky. Zvláště se jí líbila česká slova, která začínají spojování souhlásek. Bylo komické poslouchat to mrně, jak s přehnanou úzkostlivostí vyslovovala slovíčka hrášek, hruška či pštros. A potom se tomu směje. Takže, i když jsem v době kdy můj syn vyrůstal byl, jak se říká, stále v luftu, tak jsem si teď do sytosti užil milého pocitu být nápomocen rozvoji malé vnučky. Ostatně, jak už jsem v jednom z mých „Otevřených oken“ psal, právě kvůli ní jsem vydal znovu po dvaceti letech „Národní písničky nejenom pro dětičky – Čížečku, čížečku“. A byl jsem štěstím bez sebe, když mi ty písničky malá Klárka s rozkošným přízvukem zpívala.

A nakonec jedna otázka. Co si myslíte, jaká výchova malých ratolestí je lepší, ta, kterou jsme v dávných dobách praktikovali my, nebo ta současná, podle vědeckých metod?

 

O nás redakce

redakce

Mohlo by se vám líbít

Břeclavská diskuzní štafeta s Lenkou Zlámalovou

BŘECLAV / Městská knihovna Břeclav pátek 24.9.2021 / 17:00  V Malém sále se uskuteční odložená …