Týdeník Břeclavsko Nejnovější zprávy z okolí Břeclavi
Podobné články
Dědečkovská epopej II.
Na začátku léta jsem čtenářům slíbil pokračování Dědečkovské epopeje I. Mezitím ovšem nastalo léto a mé cesty na jih Evropy. Zážitky z cest jsem si nemohl samozřejmě nechat pro sebe a musel jsem napsat o tom, jak mne obsluhoval anglický lord a o naprosto jedinečném vybavení jednoho z prastarých klášterních kostelů na jihu Francie, v překrásném Languedocu. Mimochodem jsem se dozvěděl, že si Languedoc oblíbil také známý český herec Jan Kanyza a že si tam prý dokonce koupil dům. Zřejmě je také milovník červeného vína, tak jako já. Škoda, že jsem ho tam při svých toulkách nepotkal.
Ale teď tedy úvaha na téma dědečkové a vnoučata. Dědečkovskou epopej I. jsem končil otázkou: „Co si myslíte, jaká výchova malých ratolestí je lepší, ta, kterou jsme v dávných dobách praktikovali my, nebo ta současná, podle vědeckých metod?“
Myslím si, že tuto otázku si kladly všechny generace dědečků. Dříve přeci byla tráva zelenější, obloha modřejší, pivo mělo větší říz a písničky byly ke zpívání.
Nebudu posuzovat to, co si my starší myslíme o novotách. Myslím, že bych byl velice zaujatým hodnotitelem. Každopádně ovšem musím trvat na tom, že písničky byly melodičtější a že se daly zpívat. Však jsem také kvůli své vnučce Klárce vydal CD těch nejznámějších národních písniček. Myslím si totiž, že zpívání rozvíjí cit. A nezdá se vám, že tak nějak toho citu mezi lidmi ubývá? Komunikace probíhá dnes přes chytré mobily. Nezřídka se stává, že se dvojice mladých usadí v kavárně či jinde a místo, aby se mezi sebou ti mladí bavili, každý z nich vyťukává cosi na imaginární klávesnici svého mobilu, nebo klouže po jeho displeji.
To dnešní čtení není tak úsměvné, jako obvykle. Děti se totiž svým prarodičům, na rozdíl od dob minulých, často velice vzdalují. Dědeček či babička zcela určitě nemůže dohánět technický vývoj, co se internetu a telefonů týká. A vnoučata, pokud je jim tolik, že jsou spřátelené s internetem a s jeho různými modifikacemi v chytrých telefonech, si nemají se svými prarodiči o čem povídat. A pokud nemají v místech bydliště svých prarodičů možnost internetu, tak se jim ani k nim nechce jezdit.
Kdepak jsou doby, kdy svým dědečkům a babičkám visely na rtech. Vždyť povídání o dávných dobách, bylo tak zajímavé. Dnes se málokdo dokáže soustředit na vyprávěný příběh. A staří lidé dokázali poutavě vyprávět.
Prarodiče po aktivním věku mají konečně čas, aby se mohli věnovat svým vnoučatům. Chtějí jim dát to, co nestačili dávat svým dětem, neboť byli velice zaneprázdnění. Ale příkop mezi generacemi se vlivem nových technologií velice prohlubuje. A nejenom to. Představte si, že v Norsku dokonce prarodiče nejsou právně chápáni jako příbuzní vnoučat. Chválabohu, že jsme doma, u nás v České republice, kde je ještě skoro všechno tak, jak má být. A abych nekončil své dnešní rozjímání smutně, pevně doufám, že to ještě dlouho u nás tak bude. Že dědečkové, babičky a vnoučata budou na sebe působit tak pozitivně jako doposud. Že vnouče nikde neochutná tak dobrou bábovku jako u babičky a dědeček se rád bude učit novotám od vnoučka či vnučky.
A proč jsem byl dnes takový vážný? Je neděle 6. září a venku nastal podzim. Léto odkvačilo do nenávratna, musím odložit šortky a hledat ve skříni podzimní oblečení.
Ach jo!
