Týdeník Břeclavsko Nejnovější zprávy z okolí Břeclavi
Podobné články
Velké Pavlovice – Ve čtvrtek 6. listopadu zavítal do Velkých Pavlovic známý český publicista, scénárista a v první řadě investigativní žurnalista se svým cyklem osvětových přednášek s názvem Zločin kolem nás. Besedy v budově bývalého kina se účastnily vybrané třídy gymnázia i druhého stupně základní školy. Pan Klíma hovořil o konkrétních případech kriminality, poutavou až bulvární podobou nám přiblížil situace, do kterých se můžeme dostat lehce, ale vyklouznout z nich může být těžké až nemožné, přitom se vyhnul, jak sám řekl v úvodu, poučování a jakémusi zakazování.
Využily jsme této příležitosti, abychom pana Klímu vyzpovídaly. Na okamžik se tak role obrátily. Sedli jsme si tedy v kině do přední řady a popadly diktafon. Pan Klíma seděl na stupínku poblíž své vody a hodovních koláčků. Byl dobře naladěný, ač poměrně unavený. Na besedu jel až z Brna a před námi měl ještě dvě. Bavili jsme se jak o něm, tak i o jeho názorech nejen na aktuální dění v České republice.
Vidíte, že jsou Vaše přednášky oblíbené. Vnímáte nějakou změnu u posluchačů?
Já jezdím na ty přednášky takových patnáct let a vidím změnu krajovou, to znamená, že tady ve Velkých Pavlovicích jste v neporovnání se svými vrstevníky třeba v Mostě nebo v Litvínově. Co do hodnosti. Tady je to pohoda. Ale baví mě to v tom, že vidím ten zájem. Někdy přijdu na tu besedu a ti školáci a studenti se tváří jako: „Tak se ukaž, já se zatím prospím.“ A ke konci jsou většinou všichni vzhůru a dávají pozor a zapomenou, že chtěli jít na oběd. Z toho soudím, že to, co říkám, má smysl. A kdybyste si, jednou za dva roky, v určité situaci, vzpomněli na tři vteřiny z té besedy a zachránilo vás to, pak to má smysl.
Začínal jste původně jako novinář, dostal jste se tak i ke kriminalitě. Vždy jste chtěl být žurnalista, a s jakými cíli jste vstupoval do tohoto zaměstnání?
Já jsem chtěl být jako malý kosmonautem. Pak jsem pochopil, že to nejde, že mám oční vadu a chtěl jsem být spisovatelem, psal jsem si romány, už od malička, od devíti, desíti let. Sci-fi, které se odehrávaly na kosmických lodích, pak jsem psal povídky jako gymnazista a těm ani dnes nerozumím, jak jsou depresivní a složité. Chtěl jsem studovat nějakou školu, která má co dělat se psaním. Novinář jsem nikdy nechtěl být. Ale jediná taková škola byla fakulta žurnalistiky, kde jsem musel mít praxi. Šel jsem do nejlepšího tehdejšího časopisu Mladý svět a narazil jsem na nejlepšího tehdejšího novináře v Československu, Rudolfa Křesťana. Ten ve mně asi vycítil zárodek novináře, takže si mě vzal jako eléva a díky němu jsem začal objevovat svět novinařiny. Po listopadu 89 mohla vzniknout investigativní žurnalistika, tak jsme založili Reflex, kde začaly vznikat první investigativní reportáže. Mého tehdejšího podřízeného Radka Bajgara vyzvala televize, která ještě neměla jméno, budoucí Nova, jestli by u nich neudělal publicistiku. Bavili jsme se o tom a já říkám: Pojďme udělat pořad, aby lidi mohli na vlastní oči skrz kameru vidět to, co by jinak nikdy nespatřili, tím dostal pořad jméno.
Vy jste zmínil investigativní žurnalistiku. Býváte označován jako její průkopník nebo zakladatel u nás. Co si myslíte o její roli v dnešní společnosti a při odhalování zločinů?
Já nejsem její zakladatel, ale jsem jeden z těch, co tady s ní začínali. Její role u nás i ve světě je v tom, že novinář má něco odhalit a orgány činné v trestním řízení se toho mají chytit a mají konat. Novinář má pak zůstat v pozadí jako neutrální pozorovatel a popisovat, jak orgány konají. U nás bohužel orgány nekonají, takže my vysíláme podruhé, potřetí a říkáme si, proč nekonají, když ten člověk ukradl třeba tři sta milionů a je jasné, že došlo ke zločinu. V tom se naše novinařina liší od britské nebo americké, my už tlačíme orgány na pilu, aby něco dělaly. Není tam ten následek. Novinář je hlídací pes demokracie, to znamená, že když se blíží zloděj, novinář má zaštěkat. Páníček má vyjít a zloděje zahnat. Tady štěkáme, štěkáme, nikdo nevyleze, pak vyjde páníček a podá si se zlodějem ruku. Takže novinář to u nás nemá lehké.
Setkáváte se s negativní kritikou ohledně Vašeho působení v komerčních televizích? A je v dnešní době vůbec možné provádět žurnalistiku, která by byla objektivní a nezávislá?
Je možné provádět takovou žurnalistiku, já to dělám pětadvacet let. Ale co se týče komerčních televizí je to těžší, jelikož náš prvotní úkol je udržet diváka. Výhoda veřejnoprávní televize je to, že se může soustředit čistě na investigativní žurnalistiku. Bohužel zájem veřejnosti o tato témata klesá, protože je jich moc a nikam nevedou. Čili když dnes objevím, že ministr ukradl půl miliardy a doložím to, divák si neřekne: „Ministr krade!“, divák si řekne: „Ten taky?“ a zívne. Proto má třeba Česká televize menší sledovanost než my (televize Prima, pořad Očima Josefa Klímy, pozn.), ale může se soustředit na investigaci. Zato my musíme tu reportáž, ten pomyslný bonbon, zabalit do čokolády, aby byl divácky lépe stravitelný. Proto jsme v pořadu vymysleli ty pokusy, kterými zkoumáme národní povahu. Ony mají také nějaký přínos, ale pro mě jsou důležité ty reportáže a pro diváka zase ty pokusy. Takže je to takový boj mezi žurnalistikou a lehkou podbízivostí se divákovi a nesmíte to překročit ani na jednu stranu. Když budete dělat jenom žurnalistiku, tak pořad nebude mít sledovanost a jenom podbízivostí pak ztrácí serióznost.
Na začátku jste uváděl vysoký počet odvysílaných reportáží. To mě přivádí na otázku, jestli jste někdy litoval uveřejnění některé z nich, třeba podle reakcí veřejnosti? Například série reportáží o Jiřím Kájínkovi se hodně diskutovala, stejně jako téma emigrace Romů do Kanady.
Tenkrát mě obviňovali s emigrací Romů do Kanady, že jsem ji vyvolal, že jsem jim nasliboval, že to tam je daleko lepší než ve skutečnosti. Už tenkrát jsem říkal, že oni nejsou blbí, kdyby byli blbí, tak by odešli do Moskvy a ne do Toronta. Tam to bylo pro ně opravdu dobré. V té době, kdy byl největší poprask, tak mi telefonovali řidiči autobusů z Ostravy, že už je vozí do Anglie. Já jsem odjel do Anglie, kde jsem si dal tu práci, že jsem přitáhl před kameru britskou imigrační úřednici, aby řekla všechny nedostatky a zápory, které ta emigrace má. Přestože řekla všechny zápory, jakmile jsme to odvysílali, tak se emigrační vlna vrhla zase na tu Anglii. Dnes víme, že oni tam jeli těžit, že je to takzvaná dávková turistika, že jeli zneužívat sociální dávky. Ale já jsem to nevyvolal, já jsem to jen urychlil, protože jsem to zveřejnil. Jako první. Dříve nebo později by to zveřejnil někdo jiný a mělo by to stejný efekt. Nelituju, že bych nějakou reportáž zveřejnil. Někdy se člověk dopustí chyby, aniž by chtěl. Před lety jsem měl reportáž o řediteli zvláštní školy, který byl stíhaný za sexuální zneužívání žaček, byl ve vazbě, já jsem ho nechtěl ukazovat. Měl jsem tam rodinu toho ředitele, rodiny těch žaček, a abych tomu dodal třetí rozměr, pozval svého známého ředitele zvláštní školy, aby to okomentoval. On to okomentoval a druhý den přišel do školy a zjistil, že rodiče dětí si myslí, že on je stíhaný, protože ten skutečný nebyl v reportáži vidět. Oni si je zaměnili. Já jsem si tu reportáž mockrát pouštěl a říkal jsem si, co jsem udělal špatně. Nic, byl tam s titulkem, se vším všudy. To se vám stane v televizi, že se k sobě dostanou věci, které k sobě nepatří.
Je známo, že nejste pouze žurnalista a spisovatel, ale také scénárista. Bylo těžké napsat scénář k něčemu tak komplexnímu jako je kriminální případ, aby byl divácky atraktivní a zároveň pochopitelný, vezměme si např. Expozituru?
Musí tam být nějaké poselství. To naše poselství bylo v tom, že i u takhle zdánlivě dokonalého zločinu, kdy se spojila policie se zločinci a vyšetřovali svoje vlastní zločiny, je tohle potrestatelné, dopátratelné a odsouditelné. Tohle se ve skutečnosti opravdu stalo. Chlap a ženská, dva kriminalisti, kteří spolu zároveň měli poměr, celou tuhle partu dostali. A od toho příběhu se odvíjí poselství. Kroupa (Jan Kroupa, investigativní novinář, pozn.) dělal tematické nástřely a já to celé psal. A ten první díl jsem psal asi desetkrát, protože pořád nefungoval. Byl totiž psaný lineárně a pak mi zablesklo v hlavě to vyprávět tou hlavní postavou, tou policistkou. A pak jsem zjistil, že vyprávění můžu rozdělit do dvou rovin, přítomnosti a minulosti a můžu ve vyprávění udělat skoky, protože ona je překlene jednou větou. A tím to bylo najednou jiné, dostalo to spád a poselství tam zůstalo. Ale mělo to svou chybu, že méně důvtipný divák měl někdy problémy se orientovat. Proto tu druhou řadu, která je dotočená a dostřihává se, jsem napsal ještě čistěji, kdy je jasně přítomnost a minulost oddělená.
O Vás je známo, že jste procestoval Asii. Jak Vás napadlo vycestovat a máte nějaké zážitky?
To napadlo mého kolegu fotografa, který je bohužel už teď mrtvý, že pojedeme do Asie v té uhoněné době a jelikož jsme neměli peníze, jeli jsme opravdu jako baťůžkáři, typu že za dolar jsme jedli, spali. Čtyři měsíce jsme se toulali Indie, Nepál, Bangladéš, Barma, Thajsko a on pak letěl ještě do Indonésie fotografovat nějaké sopky. Já už jsem se po měsíci v Thajsku vracel z Bangkoku, kam jsem se byl jako novinář podívat do Zlatého trojúhelníku, odtud v té době pocházela drtivá většina produkce heroinu. Viděl jsem ty kmeny, jak tam žijí, jak jsou chudí a jak tam sklízí opium a rovnou ho prodávají těm drogovým králům do laboratoří. Ty jsem už neviděl, to je skryté, ale viděl jsem, jak jsou ti lidé chudí a že by umřeli, kdyby nepěstovali opium. Byly tam třeba pokusy pěstovat kávu, ta vyrostla, ale nikdo ji nesklidil, protože ji nikdo z těch hor nedostal dolů, kdežto to opium si koupí ti králové. Čili najednou vidíte některé věci jinak.
Jaký je Váš názor na útok ve Žďáru nad Sázavou. Konkrétně v naší škole se změnilo to, že se dává daleko větší pozor na pohyb osob a škola se zamyká a podobně. Co si tedy myslíte?
Já jsem se shodou okolností o tohle před časem zajímal v souvislosti s jinou reportáží a vím, jak je to ve vyspělých zemích. A tam se to řeší úplně jinak. Tam je výjezdní tým, ve kterém je psychiatr, vyjednavač, policista a myslím ještě někdo, to se liší podle země. A ten výjezdní tým musí okamžitě dostat avízo. Čili dejme tomu, že mají člověka, který trpí maniodepresivní psychózou a je v ústavu, kde ho nějakým způsobem medikují. V tu chvíli přestává být nebezpečným a propouští ho ven, protože je opravdu zdravý a nikoho neohrožuje. Má přejít okamžitě do péče svého obvodního psychiatra, který ho dál medikuje, a on tam pravidelně dochází a zase není žádný problém. Problém je, když tam nepřijde, nebo tam docházet přestane, nebere léky a najednou se mu to rozjede. A začne být nebezpečný pro všechny. Jde ale o to, že ten obvodní lékař je vytížený a nemusí si vůbec všimnout, že mu posílají nového pacienta. Tudíž nemusí dát včas zprávu, že je tu možná nemedikovaný pacient, se kterým mohou být problémy. Kdežto ve vyspělých zemích je ten mechanismus rychlejší a jasnější. Oni dostanou zprávu do čtyřiadvaceti hodin a vyjíždí do bydliště, nebo do práce té osoby. Snaží se ho najít a navázat s ním kontakt. A pokud je to kontakt na psychiatra, tak mu dají prášky a zjistí, že třeba není nebezpečný. Ale když odmítá kontakt, tak je tu ta druhá složka. A ten tým je terénní a okamžitě zasahuje. Tady to dopadne jako se vším. Feťák přejede policistku a všichni to řešili po ministry, přitom předtím přejeli x lidí a za týden bylo ticho. Teď byl Žďár, tak se to měsíc bude probírat. Teď pan prezident řekl pár sprostých slov a už se na to zapomnělo a bude ticho. A zase se nic neděje, akorát budete mít lépe hlídané školy, což je správné, ale to je jediné, co se stane.
Mluvil jste o pořadu Na vlastní oči, na kterém jste spolupracoval s panem Radkem Johnem. Pořad byl zrušen, Vy jste založil vlastní program na Primě (Očima Josefa Klímy, pozn.). Já bych se ale zeptala na pana Johna, co si myslíte o jeho působení na politickém poli, jak se třeba změnily Vaše vztahy, jste v kontaktu?
Já o tom nerad mluvím, protože my jsme spolu strávili 15 let v jednom pořadu a on tady není, aby se mohl bránit. Kdyby tady byl, tak si názory vyměníme. On když vstupoval do politiky, tak jsem říkal: Radku, chceš, aby na tebe lidi vzpomínali jako na dobrýho novináře, nebo jako na blbýho politika? A on si vybral a nějakým způsobem dopadl. Nechci to komentovat. Tři roky jsem s ním nemluvil, neviděl jsem ho a necítím tu potřebu.
Poslední otázka, měl jste tu nějaké knížky, dokončil jste seriál. Pracujete v současné době na nějaké knížce nebo rozjíždíte nějaký nový projekt?
Mám dva seriály. Nova dodělává Expozituru (druhou řadu seriálu, pozn.), Česká televize dodělává seriál Reportérka, zatím natočili tři díly ze třinácti. Mám teď plodné období, kdy se všechno sešlo. Vyšla mi nová knížka Smrt podle druidů. Nemám ale čas na nic jiného než dělat ten pořad (Očima Josefa Klímy, pozn.). Od ledna do února, až pořad nebude vysílat, tak mě něco určitě napadne.
Pan Klíma odchází. S úsměvem si pochvaluje hodovní koláče. Doufáme v jeho návrat do Velkých Pavlovic i s další poutavou besedou.
Inka Koutná, Eliška Mainclová, oktáva, Gymnázium Velké Pavlovice * www.gymnazium.velke-pavlovice.cz, foto: archív gymnázia
