Týdeník Břeclavsko Nejnovější zprávy z okolí Břeclavi
Podobné články
BŘECLAV – Komunistický režim v Československu krátce před svým koncem povolil drobné soukromé podnikání. Karel Mach byl jedním z prvních, kteří tuto možnost na Břeclavsku využili, a tak letos v dubnu mohl oslavit své podnikatelské čtvrtstoletí.
Proč jste se jako tehdejší ředitel prestižního Ski hotelu v Novém Městě na Moravě rozhodl jít do nejistého podnikání?
V roce 1988 jsem byl na dovolené v Jugoslávii a strašně se mi tam zalíbily jejich stánky s opékáním. Dokonce jsem si odtud přivezl gril a proto jsem svou první firmu nazval Jugo Gril. Byl to stánek s občerstvením u břeclavského parku. Dal jsem pak v hotelu výpověď ke konci roku 1988. Povolení podnikat jsem dostal od 1. května 1989, 25. dubna jsme už měl všechno vyřízené, i živnostenský list, první v tomto oboru v okrese Břeclav. Celkově jsem byl čtvrtý podnikatel v okrese.
Za jakých podmínek se v socialistickém Československu mohlo podnikat?
Člověk měl v občance razítko městského národního výboru, protože tehdy museli mít všichni razítko zaměstnavatele. Normálně se odváděly daně, sociálka tehdy ještě nebyla, ani zdravotní pojišťovny. Pak se ještě řešilo, když jsem měl prvního zaměstnance, taky nikdo nevěděl, jak se to má vlastně udělat. Všechno se to řešilo za pochodu.
Nelitoval jste někdy, že jste opustil teplé ředitelské místečko?
Určitě jsem si na to někdy vzpomněl, když jsem byl šestnáct hodin za okýnkem a smažil hranolky nebo dělal párky v rohlíku. Na hotelu to bylo jednodušší, ale takhle byl člověk svým pánem, vydělával pro sebe, mohl nadávat jen sám sobě. A dělal jsem to, co jsem vždycky dělat chtěl. Bylo zajímavé, že u parku bylo tehdy víc stánků s občerstvením, stánek tam měly Restaurace a jídelny i Potraviny. U všech bylo prázdno, ale já jsem měl vždycky frontu.
Jak se vaše podnikání vyvíjelo po změně politického režimu?
V dubnu 1990 jsme otevřeli výrobu knedlíků, upravili jsme dvojgaráž v Poštorné, sehnali jsme staré zařízení, tehdy to nebyl takový problém. Auto jsme měli Moskvič, na vozík se udělal plechový poklop a ráno v sedm hodin, když se otvíraly samoobsluhy, tak už všude byly teplé knedlíky od Macha. Kvůli mě Jednota ukončila výrobu knedlíků. Rozšířil jsem dodávky až do mikulovských kasáren, takže se vařilo čtyřikrát týdně. To trvalo pár let. V roce 1991 jsme vydražili objekt bývalých služeb v Poštorné. A v srpnu 1991 se otvírala polovina budovy, kde byla cukrárna, ve které pracovaly tři cukrářky a pomocná síla. A stejně jako knedlíky, jsme rozváželi i zákusky, každý den zhruba dva tisíce zákusků. Pak se 2. listopadu 1991 dokončila druhá polovina budovy, a to byla Restaurace u Machů, kde bylo zhruba 60 míst. Hospody byly tehdy v Poštorné jenom dvě, tohle byla první soukromá restaurace v Poštorné. Pak se přikoupila i terasa, všechny stromy, které tam dnes jsou obrovské, jsem sadil vlastníma rukama.
Restaurace se stala postupem let vyhlášeným podnikem. Proč jste se opět rozhodl opustit zavedený podnik a vrhnout se do rekonstrukce zchátralé a nikdy nedostavěné sportovní haly?
Hrál jsem rád tenis a měl jsem několik známých v Praze, kteří vlastnili tenisové haly a ti mi poradili to nejhorší, co mohli: Kup to a udělej tenisovou halu (smích). V roce 2001 na Vánoce se hala otevírala, přístavba až v roce 2008. Jedenáct let tam byl tenisový kurt, zpočátku jediný krytý v Břeclavi. V srpnu 2012 jsme se rozhodli předělat halu na badminton. je tam pět kurtů, může hrát víc lidí naráz. Myslel jsem si, že nebudu umět dělat dvě hospody zaráz, a tak jsem tu poštorenskou prodal a začal jsem se věnovat nekuřácké restauraci u haly. Také rozhodovalo to, že moji dva synové odešli do Prahy – za lepším, jak se říká, a nechtěli vést rodinný podnik. Užili si toho dost zamlada, když museli pomáhat.
Zůstali alespoň v oboru?
Karel má hotelovou školu a vysokou školu ekonomickou, Petr je inženýr a dělá daňové poradenství. Takže jsme mohli být všichni spokojení – hotelovák, daňový poradce a moje zkušenosti (smích). Mohl jsem teď být v důchodě a jenom jim radit(úsměv).
Jak se osvědčila nekuřácká restaurace?
V první fázi mě podrazil stát, protože pořád se slibovalo, že už bude zákaz kouření ve všech restauracích, ale pořád se to z nějakých lobbistických důvodů odkládalo. Ale já jsem chtěl nekuřáckou restauraci, protože jsem nikdy nekouřil. Ze začátku to bylo náročné, protože když jsem napsal nekuřácká restaurace, tak to bylo nezvyklé. Ale poslední dva, tři roky to nenese žádné stopy, že bych byl nějak diskriminovaný. Kuřáci jsou taky rádi, že nesmrdí, kdo chce, ten si zakouří venku.
Když zrekapitulujete čtvrtstoletí svého podnikání – máte pocit, že se podmínky pro podnikatele v tomto státě zlepšují?
Podmínky jako takové jsou lepší, horší je ale přístup státu. Furt se vyplňují nějaké statistiky, evidence, pořád se odvádějí nějaké poplatky a když to člověk neudělá, tak ho hned zkásnou. Dřív jsem si dělal daňové přiznání sám, ale daňové zákony jsou tak složité, že posledních deset let už si musím najímat daňového poradce. Každý rok se přidá řada změn, vloni jich bylo 171, a to už člověk nedokáže všechno registrovat.
