Týdeník Břeclavsko Nejnovější zprávy z okolí Břeclavi
Podobné články
Již další reprezentační hokejovou sezonu si letos připsala Tereza Vališová. Tentokrát coby jako jedna z nejmladších nakoukla na podzim v přípravě mezi juniorky a svým výkonem si řekla o nominaci na Evropský olympijský festival mládeže, který se v uplynulých dnech konal ve Finském Vuokatti. České juniorské reprezentantky vyhrály tento hokejový turnaj, když v nervy drásajícím finále porazily Švédsko 2:1 po samostatných nájezdech.
O svém hokejovém úspěchu se Terka rozpovídala v následujícím rozhovoru.
Mohla bys nám Evropský olympijský festival více přiblížit?
Zjednodušeně řečeno je to zimní evropská mládežnická olympiáda. Až na nějaké výjimky je to vesměs přehlídka všech zimních sportů. Od hokeje přes lyžování, biatlon, rychlobruslení, krasobruslení, snowboard až ke skokům na lyžích. Věková hranice je nastavená zhruba od 15-ti do 19-ti let. Celkově se akce zúčastnilo přes tisíc sportovců ze 44 států Evropy. Naše česká výprava čítala asi šedesátku sportovců a zhruba čtyřicítku tvořili trenéři a realizační týmy. Co se týče ženského hokeje, vyslal český olympijský výbor ročníky 2005 a můj ročník 2006.
Jak bylo složité se do konečné nominace dostat?
No určitě by mě před půl rokem ani nenapadlo, že bych si mohla zahrát na tak velkém turnaji. Nepočítala jsem s tím, že dostanu šanci hrát tuto sezonu za U18. V létě jsem ale dostala pozvánku na přípravný kemp v Benešově, určený pro širší nominační kádr. Tam jsme absolvovaly opravdu těžké fyzické zatížení a testy a následně sehrály dvě modelová utkání. Celá akce byla trenéry mířená na to, aby poznali, jak kdo dokáže makat a hrát zápas v únavě, proto se nás snažili tak „zničit“. Vzápětí jsem byla nominovaná na turnaj do Maďarska a v listopadu pak do Rakouska.
Co se týče olympiády, tak když jsem se v zimě dozvěděla, že pojedou hráčky 2005 a 2006, tak jsem na ni trošku myslela. Zároveň jsem však věděla, že mi tím pádem tlačí na záda další šikovné holky z „šestnáctky“.
Jak se vlastně zrodilo vaše hokejové prvenství?
Naše cesta začala už čtyři dny před odletem, kdy jsme se sešly ve Slaném, kde jsme tvrdě trénovaly jak na ledě, tak na suchu. Samotného olympijského hokejového turnaje se zúčastnilo šest zemí, které byly rozdělené do dvou základních skupin, ze kterých vítěz postupoval rovnou do finále. Jelikož jsme si po zásluze připsaly vítězství jak proti Švýcarkám, tak proti Maďarkám, nastoupily jsme ve finále proti Švédkám. Musím říct, že když jsem je viděla na začátku týdne trénovat, tak jsem měla trošku obavy, jestli na takové holky máme. Byly úplně obrovské, a protože je ve Švédsku ženský hokej na mnohem vyšší úrovni, působily na nás, že jsou úplně někde jinde než my.
Čím to tedy bylo, že jste je dokázaly přehrát?
Myslím si, že to bylo hlavně o srdci a hlavě. Trenéři nás totiž kromě fyzické stránky připravili perfektně také psychicky. A i když jsme už den před finále při tréninku necítily nohy, dokázali nás neskutečně namotivovat a my jsme si pak hrozně věřily. Do zápasu jsme vlétly s odvahou a obrovským odhodláním. Hrály jsme týmově a určitě jsme byly dvě třetiny lepší. Daly jsme první gól, soupeřkám se ale ve třetí třetině povedlo vyrovnat.
Zápas nakonec rozhodly až samostatné nájezdy.
Ano, těm ale ještě předcházelo dvacetiminutové prodloužení. Musím říct, že pro mě jako pro obránce to byl neskutečný stres, kdyby snad branka padla do naší klece po mé chybě. Zároveň jsem však cítila obrovskou touhu po vítězství a nebála se blokovat všechny protiútoky a střely. Nájezdy nám vyšly, a to co přišlo potom, bylo něco neskutečného. Větší radost jsem v životě nezažila a ten zážitek, když nám kapitánka pověsila na krk medaile a zpívaly jsme hymnu, už budu mít v paměti navždy.
Můžeš nám říct, co bylo pro tebe samozřejmě kromě vítězství největším zážitkem?
Kromě sladkého vítězství to byla určitě už samotná cesta do Finska, kam jsme letěli vládním speciálem. Pak taky určitě slavnostní zahájení, které proběhlo ve velkém stylu. Ta atmosféra při zapálení olympijského ohně byla nádherná. Velkou radost mám z olympijského oblečení, které jsme všichni dostali. Taky s námi byli na místě sportovci, kteří už „něco“ dokázali ať už biatlonistka Lucka Charvátová, která nám fandila i na stadionu v Kajaani nebo olympijský vítěz a šéf celé naší mise Martin Doktor. Celkově to pro mě byl neskutečný zážitek.
Co ti udělalo největší radost?
Věděla jsem, že zápasy živě sledují na internetu mí rodiče s bráškou, prarodiče a taky nejbližší kamarádi. Velkou radost mi však udělalo, když jsem zjistila, že utkání sledoval i můj bývalý třídní pan učitel ze základní školy s žáky ve vyučování. Musím říct, že jsem dostala hodně gratulací a to ať už zprostředkovaně přes rodiče nebo osobně. Moc mě to potěšilo a chtěla bych všem moc poděkovat.
Jak moc si ceníš tohoto vítězství a zisku zlaté medaile?
No popravdě jsem si říkala, že to nikoho moc zajímat nebude. Když jsem ale slyšela, že se o nás mluvilo v rádiu a televizi, tak jsem si uvědomila, že jsme asi s holkama něco dokázaly a jsem na náš tým moc pyšná. Samozřejmě chválím celou naši výpravu, která navíc přivezla ještě zásluhou biatlonu, snowboardu a běžeckého lyžování a severské kombinace ještě dalších šest medailí.
Popiš nám ještě blíže olympijskou atmosféru. Podívala ses také na jiné sporty?
Moc jsem se těšila na sjezdové lyžování, ale vzhledem k náročnému programu, který jsme měly, se to nedalo časově stihnout, protože se závody prolínaly. Byly jsme se ale podívat na krasobruslení. Jedno odpoledne jsme si s trenérama prošli celou olympijskou vesnici. Krátce jsme se s holkama v rámci doprovodného programu pro sportovce vybláznily v relaxační zóně, kde jsme si zaskákali na trampolínách, a pobavily se virtuální realitě. Zajímavá byla také komunikace se sportovci s ostatních zemí, kdy jsme se snažili si nějak popovídat.
A co Finsko jako země?
Cesta z letiště v Kuopiu do olympijské vesnice trvala něco přes tři hodiny autobusem. I když jsme s holkama pospávaly, stačila jsem si něco prohlédnout. Je to krásná země, taková zimní. Ještě jednu poznámku bych měla ke stravě. Finové jí hodně zdravě a to nám opravdu moc nevyhovovalo. Poslední dny trenéři nakupovali maso a vařili nám pořádné a výborné jídlo.
Po návratu domů jsi odehrála ještě dvě poslední svazové utkání za žáky. Teď už led na stadionu není, ale reprezentační sezona ještě nekončí.
No to je pravda. Vrcholné akce mají obě kategorie ještě před sebou. Tou nejbližší je Evropský pohár „šestnáctek v Maďarsku. Pro mě to znamená, že nemůžu polevit a musím pokračovat ve fyzické přípravě, abych nevypadla z tempa a byla připravená, kdyby mě trenéři povolali. V příštím týdnu mě čeká se školou atletické soustředění. Jinak máme také pokyny od kondiční trenérky, jak na sobě neustále pracovat.
