Týdeník Břeclavsko Nejnovější zprávy z okolí Břeclavi
Podobné články
Čínské restaurace – jiný kraj, jiný mrav
Bude to přibližně sedm týdnů, kdy jsem se na vídeňském letišti se slzami v očích a staženou zadnicí na delší dobu rozloučila s rodiči a vydala se na třináctihodinovou cestu do daleké Číny.
Čekal mě rok studia na univerzitě v Nankingu, hlavním městě provincie Ťiang-su, ležícím na dolním toku známé Dlouhé řeky. S úsměvem na rtech zpětně vzpomínám na rady rodičů před odletem: „Neber si tolik oblečení, vše potřebné si v Číně jistě levně nakoupíš,“ na informace starších spolužáků z Univerzity Palackého v Olomouci: „Připrav se na každodenní zabíjení švábů na pokoji, společný turecký záchod pro celé patro na koleji, neochotný personál a dopravní prostředky plné k prasknutí, které zřídkakdy dorazí na čas!“ Vzpomínám na povzbuzující slova čínských lektorek, že se rychle zorientuji a dorozumím, vždyť přece studuji čínštinu “už“ dva roky.
Ovšem realita, jak už to obyčejně bývá, byla poněkud jiná. Proklínám slova o levném oblečení a lituji toho, že jsem se před odjezdem nenaučila více názvů jídel v čínských znacích, nestalo by se mi tak, že si celá vyhladovělá a padající únavou po příletu objednám rýžové nudle v horkém mléce a kachní jazyky s rajčaty a cukrem. Děkuji za varovné zprávy spolužáků, které mě připravily na nejhorší – švábi ani turecký záchod mě v pokojíku osmého parta k mému štěstí nečekali. Přišly ovšem okamžiky, které bych si navzdory tomu, že mám o čínských zvycích a tradicích poměrně hodně načteno a naposloucháno, ani zdaleka neuměla představit.
Nejsilnější zážitky mívám v čínských restauracích. Kromě hlasitého mlaskání si totiž Číňané velmi rádi také odplivnou. Je úplně jedno kam, mým úkolem je jen zavčasu uhnout. Po dobrém obědě jim nedělá problém si položit hlavu na stůl a na pár minut si schrupnout. Vtipné mi přijdou i chytře šité kalhoty pro čínské dětičky. V místě rozkroku mají díru, takže jakmile děti cítí potřebu, stačí si přidřepnout. Rodiče tím sice ušetří spoustu peněz za plínky, ale chodci, kteří, stejně jako já nekoukají na cestu a obdivují vysoké budovy města, si pak každodenně zaklejí nad takovým dárečkem na podrážce.
Přes veškeré „zlozvyky“, nerespektování dopravních předpisů a neustálé předbíhání v obchodě, u doktora nebo jen při vstupu do autobusu je tady jedna věc, která mě velmi mile překvapila. Číňané milují pohyb. Brzy ráno a večer, se západem sluníčka mám možnost vidět skupinky důchodců, jak tančí taiči, protahují se, běhají nebo jen utužují zdraví rychlou chůzí. Většinou mají při sobě poměrně hlasitě zapnuté kapesní rádio, které je nutí si k pohybu pobrukovat. Škoda jen, že se něco podobného na místo sledování televize nevidí u nás…
Tolik k mým prvním zkušenostem s Číňany a kulturnímu šoku, který mě tady po příletu čekal. Příště budu pokračovat o místech s tradiční čínskou atmosférou, která jsem navštívila a dalšími zážitky, které mě nutily zatnout zuby a neutéct s křikem zpátky domů.
Simona Richterová
