Týdeník Břeclavsko Nejnovější zprávy z okolí Břeclavi
Podobné články
Břeclav – Na dnešní večer břeclavský klub Piksla připravil hudební lahůdku. Koncert alternativní legendy, kapely Zuby nehty (dříve Dybbuk, ještě dříve Plyn)
Včera kapela v Brně na Staré pekárně pokřtila nové cd Kusy a v Břeclavi se dnes zastaví v rámci takového malého turné 3B Tour (Brno-Břeclav-Bratislava).
A co o kapele říká vševědoucí Wikipedie? V roce 1981 zakládají Pavla Slabá, Hana Řepová a Marka Míková hudební skupinu Plyn. V roce 1984 se skupina přejmenovala na Dybbuk a přibrala další členky, Kateřinu Jirčíkovou a Evu Trnkovou. V této sestavě odehrála skupina stovky koncertů a zúčastnila se mnoha festivalů. V roce 1987 se Dybbuk rozpadá a Marka Míková s Pavlou Slabou zakládají skupinu Zuby nehty. Současné složení skupiny je otevřené a proměnné podle toho, jak se jednotlivým členkám rodí děti či přeruší své působení ve skupině podle potřeb svého zaměstnání. Suché konstatování, ale, nu což….
Recenze jejich nového cd je zde:
Zuby nehty: Kusy – Tu historii zná každý, kdo se trochu zajímá o českou alternativu: Nejdřív byl Plyn, pak Dybbuk a pak Zuby nehty. Marka, Hanka, Pavla, Kateřina, Eva, Alice, Jana… a občas nějaký ten chlap. Kdo by o nich mluvil. Vyprodané koncerty, několik alb, proježděné všechny cesty ke klubům i festivalům, a občas nějaká ta cizina. Pak přišel rok 2000, únava materiálu a konečná. Možná doznění krize středního věku. Naštěstí to dlouho nevydrželo, i když pak ještě pár let dámy tvrdily, že hrají „jen na svatbách, pohřbech a narozeninách.“ Pak se objevil u baskytary Honza, a jakoby se ty rozbité kusy zase podařilo slepit. Vlastně docela odvážný pokus: pamětníci povětšinou odrostli a mladí už dávno obdivují jiné „paní“.
Titulní Kusy mají i čerstvý klip.Hned první poslech ukazuje, že bylo na co navazovat, protože nikdo jiný, kdo by zvedl hozenou rukavici, se prostě nenašel. Kapela zkrátka znovu zaplnila bílé místo, které tu po sobě zanechala, podobné, které tu mimochodem zeje po Psích vojácích nebo po Dunaji. Ten jasně rozpoznatelný skladatelský rukopis s proplétajícími se zpěvy, barevnými sbory, dominantním zvukem kláves, charakteristických saxofonů, specifických rytmů a zpestřující flétny je natolik originální, že nestárne. Magie poetiky je zpět, neuchopitelná jako jejich pohled na svět. Stejně tak texty, jen zdánlivě obyčejné, ve skutečnosti až fatalistické a plné existenciálních otázek.
To funkční se nezměnilo – záliba v bajkách, díky kterým tu jsou lišky, jaguár, žena, měnící se v psa, a nebo labutě – ale i obavy před smrtí nebo vlastní boj s melancholií a vzpomínkami. Možná tu chybí prvoplánové hitovky, jakými byly oblíbené Bílí ptáci nebo třeba Havrani, ale při bližším ohledání se ukáže, že Žižkov nebo Pozdě mají úplně stejnou sílu. A pozor: na rozdíl od starších alb se tu jen těžko hledají slabší místa.
Deska je totiž mimořádně sevřená, hravá a ukazuje výtečnou schopnost kontrolovat dynamiku a vygradovat téma. Je dál, než patnáct let stará Loď odplouvá, ale se vší důstojností na ni navazuje. Dokáže pracovat se starými prostředky, ale prakticky každým místem zahání pocit, který při podobných návratech hrozí, tedy vyznění podobné vlastnímu revivalu, od kapely, která jen vzpomíná na někdejší slávu. Zuby nehty se tu představují v plné síle a radosti. A navzdory alternativním postupů i absenci kytary jako základního rockového nástroje, nabízejí jednu nápaditou melodii za druhou; všechny jsou silné tak, že mnohý popový skladatel mohl závidět.
Zuby nehty 2014: zleva Alice Flesarová, Hana Řepová, Kateřina Jirčíková, Jan Maxa a Marka Míková.Když jsem se jich před asi dvěma lety ptal, kdy už bude deska (většinu skladeb z novinky již tehdy na koncertech hrály), dostal jsem odpověď, že není kam spěchat. Dotaženost alba Kusy názorně ukazuje, jaká v tom byla pravda. Ta síla a energie, která z něj vyzařuje, leckde předčí i někdejší mladistvý elán z osmdesátých let a působivost z devadesátek. Písničky vyzrály, usadily se, získaly sebevědomí. Tohle není nostalgie, to je svěží současnost v podání těch, kteří k ní mají co říci. A jestli si té desky aktuální posluchačská generace nevšimne, bude to hlavně její škoda.
AUTOR: ANTONÍN KOCÁBEK, www. tyden.cz
